A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Indonésie - Cestopisy

Indonéské ostrovy - Flores,Lombok,Rinca,Kanawa,Gili Meno,Bali

Poznávací cesta na vlastní pěst, letadlem, autobusem, autem, lodí začala na východě ostrova Flores ve městě Maumere a skončila v Denpasaru na Bali. V cestopisu jsou popsány naše zážitky, aktuální situace, které by mohly pomoci při plánování dalších cest jiným cestovatelům. Popis cesty je důkazem toho, že i "dvougenerační" skupina může prožít nevšední zážitky jako v tomto případě prožil děd se svojí vnučkou a jejím přítelem.

  1. 1-

INDONESIE – Flores, Kanawa, Rinca,Moyo, Lombok, Gili Meno, Bali Putování po Floresu začalo příletem do městečka Maumere. Den před tím jsme přiletěli do Denpasaru na Bali ze Soulu a noc jsme strávili v malém hotelu kousek od letiště. Na tuzemský odletový terminál jsme to neměli daleko. Společnost Lion air byla naším dalším společníkem. Let Denpasar-Maumere přišel na Kč 2267,- na osobu, bez místní letištní taxy. Po vystoupení na letištní plochu jsme si mohli letadlo obejít, podívat se jak nám vykládají naše zavazadla, pozdravit ze zahrady přihlížející četníky, kteří dbali nejen o naši bezpečnost, ale snad i o bezpečnost „našeho“ letadla. Tento Antonov ATR-70 po krátké pauze, ještě před setměním, musel pokračovat na Timor a to hodně rychle, protože na místní dráze nejsou světla, a nedá se zde tudíž přistávat ani startovat za tmy (natož za mlhy). Samotný let byl velmi zajímavý díky nižší letové hladině, a tak jsme nejen mohli sledovat pobřeží Bali, vidět z výšky Padang bai (naše poslední základna při cestě zpět), ale i Gili ostrovy u západního pobřeží ostrova Lombok, a také aktivní sopku nedaleko Floresu, jejíž jméno nám zůstalo utajeno. V Maumere jsme poprvé ochutnali místní moře. Prošli jsme nerušeně strážemi a dostali se do místního přístavu, kde se dalo i koupat, byl čistý. První setkání s oceánem si Lenka nemohla odpustit a bylo to setkání velmi příjemné. Čistá voda a kolem dovádějící místní děti, které se před námi ve vodě předváděly. Večer konzumujeme první večeři. Grilovanou rybu přímo připravenou čerstvou na nejrušnější místní ulici. Poté ještě nalezneme místní vyvařovnu, takové podobné budeme využívat ještě hodně často. Večerní osvětlení je velmi slabé a šokuje nás místní motocyklový provoz, kdy v řadě případů jezdí jejich řidiči bez přileb ale také bez osvětlení. Při cestě zpět směrem k hotelu slyšíme za našimi zády obrovskou ránu. Čelní střet dvou motocyklů, kdy u chodníku zůstává ležet bezvládné tělo, svědčí o tom, že v místním hustém provozu je najednou zřejmě o jednoho méně. Příliš vysoká daň za neosvětlené vozidlo. Během několika minut slyšíme houkačky…je to dobrá zpráva? Kdo ví. Další dobrodružství nás čekalo druhý den, kdy jsme si dojednali cenu za autobus, který se pro nás má zastavit v hotelu. Hotel Sylvia, třílůžkový super room za 434tis. rupií za noc, se nachází na výjezdu z města, či spíše velké vesnice. Autobusové nádraží je hned vedle a u něj větší počet různých naháněčů, kteří jsou současně vyjednávači o ceně takové přepravy. Pochopitelně, i když to bylo dohodnuto, že jedeme v 14.00, tak ještě téměř v 15.00 se tvrdí, ano, za chvíli jsme pro vás. Pak konečně přijeli a my si kladli otázku, kam že si to vlastně máme sednout. Dvě sedadla byla sice volná - pro nás bílé, ale v uličce byly bedny, krabice, svázaní živí kohouti, a na zadním sedadle, kam jsem se vecpal já, byly bedny sušenek a instantních polévek s nudlemi. Chyběla mi však horká voda, abych si jednu či dvě během cesty dal. Autobus stavěl tak, jak se mu chtělo, či tak, jak naháněč, který stál v otevřených dveřích, dával řidiči pokyny. Naše bágly se umístily na střechu, kde je ochotně přivazovalo provazy několik domorodých cestovatelů, kteří již na této střeše seděli, a já jsem si říkal, no to jsem zvědavý, zda to přežije můj tablet, který byl v ruksaku docela „na ráně“. Přežil a dokázal s domovem komunikovat celou naši dlouhou cestu. Další lidé se navěšovali na žebřík, který byl umístěn na zádi tohoto monstrózního vozidla a to stylem, že autobus jen zpomalil, dotyčný vrazil do ruky naháněči ve dveřích příslušný peníz (již věděl, kolik to dělá) a stále za jízdy přiskočil k zadní části. Najednou jsem zadním okénkem viděl, že již je tam o jednoho, či dva více. Projeli se, tu deset, tu třicet kilometrů, a seskočili tak neslyšně, že jsem se jen stále divil, kam že ti noví, co přicházeli v dalších vesnicích, vlastně naskakují. A tak jsme asi za tři hodiny dojeli do Moni. „Palm bungalows,“ říkám, a oni na to, jo, to je tady, tak si
-2- vystupte. Už se stmívalo a my dobře víme, že pod rovníkem soumrak trvá jen několik minut. Najednou jsme i s batohy stáli na silnici, nikde nic, a já jsem to ihned využil k tomu, abych stanovenou cenu 50 tis. rupií (to je asi 3,30 EUR) na osobu srazil na 40 tis. jen za to, že tady žádné naše bungalows nejsou, a my vlastně nevíme, kde jsme. Řidič (naštvaný, že prohrál, protože naše bágly už na střeše nebyly, my jsme byli z vozu venku – a tak neměl žádné rukojmí) nakonec mávnul rukou, a říká naháněči - OK. Podotýkám, že cena za tuto přepravu uvedená v anglickém, a v roce 2013 vydaném průvodci, zněla 37 tis.Tři hodiny ve strnulé poloze, to byla velká dávka. Dost na to, abych si uvědomil, jak často jsem musel zaměstnat jiné svaly, abych zabránil pádu krabic přímo na mne. A to jsem ještě zapomněl říci, že mezi mne a krabice napasovali ještě nějakou ženskou. Trpěla také. Za malou chvíli, kde se vzal, tu se vzal, se objevil chlapec a praví: Hi, I am John, co tady chcete? Jedete na Kelimutu? A my na to, že jo, ale že hledáme hocha jménem Robertus. Yes, praví John, to je můj přítel, zavoláme mu. Je to odtud jen kousek, dva tři kilometry zpátky. Robertus, který s námi měl jet druhý den na sopku, se ozval, avšak sdělil, že on je právě na Jávě (to je mnoho set km daleko) a že pro nás zajistil jiného průvodce, který se o nás následující tři dny bude starat. Za pár minut přijelo terénní auto a my jsme věděli, že tuto noc budeme spát opět pod střechou. Jeho manželka nám ještě udělala goreng, což je typická rýžová či nudlová směs se zeleninou a kuřecím masem, (nasi goreng, či mie goreng). Zabrali jsme již za tmy dva bungalowy, rychle prohlédli moskytiéry, zda tu nejsou komáři, vždyť jsme v malarické oblasti a antimalarika jsme si nevzali. A snažili se plni dojmů usnout. Ráno ve čtyři hodiny bude již nástup na cestu. Potřebujeme stihnout východ slunce na sopce, která je chloubou ostrova. Až se mne někdo zeptá, co bylo na této cestě nejkrásnější, a já budu mít možnost říci dvě či tři místa, tak to bude Kelimutu, ostrov Gilli meno a ostrov Kanawa, pak přijde na řadu vše ostatní, stejně půvabné a krásné jako to, co jsem již jmenoval.(www.indonesieflorew.com) Informace o ranním budíčku se ukázala jako věrohodná. Krátce před čtvrtou hodinou ranní se objevuje náš nový šofér, a věnuje se úklidu a umytí své Toyoty, která se stane naším cestovatelským domovem na několik příštích dnů. Šofér je teple oblečen, bundu s kapucí přes hlavu. Ráno je v celé oblasti dost chladno. Tma jako „v pytli“ a nikomu se nechce opustit teplá místečka v posteli kryté moskytiérou, nedá se však nic dělat a musíme ven. Sedáme bez snídaně do auta a vyrážíme vstříc novému dobrodružství, které je prozatím obklopeno temnotou a dokonce i bez hvězd. Cesta na Kelimutu se klikatí a stále stoupá a ani jsme si pořádně neuvědomovali, že od včerejšího dne musíme vystoupat do výšky 1640 metrů nad moře, abychom konečně uviděli mnohobarevná sopečná jezera. Jsou zde tři, ale jen z letadla je možné je všechna tři vyfotit.(viz anglický popis historie Kelimutu v příloze) Jen dvě však jsou fotogenicky zajímavá. Do tohoto parku se musí zaplatit vstup 20 tis., dále 6 tis. za vjezd autem na parkoviště a dalších 50 tis. za foťák, pokud přiznáme, že jej máme. Já, člověk dobře vychovaný a poctivý, jsem jej přiznal. Až tam pojedu příště - možná v mém druhém životě - tak již jej přiznávat nebudu. Nahoře je totiž hlídač, průvodce a přítel v jedné osobě v maskáči, který každému podá ruku a ptá se …“.Where are you from?“ A je oblažen tím, když mu člověk řekne Czech Republic, chvíli mu to dá práci a pak se rozzáří a praví, Oh, Yes, Czechoslovakia. Přátelství je uzavřeno za cvakotu našich kamer či fotoaparátů. Často se ještě – i později – stane, že padne jméno fotbal a „Rosický“ či zkomolenina jeho jména, ale zahřeje to, nevědí, kde naše země leží, ale toto vědí jistě. Noc pomalu ustupuje, na nebi se objevují červánky, zprava od jihu se však přes hory začínají valit husté mraky. Pochopitelně, že hlídač nic nekontroluje a
-3- ponechává každému svobodné právo pořídit snímek jak krásné přírody, tak drzých opic či prodejců teplých polévek. Mraky jsou, bohužel, stále blíž a východ slunce ve své kelimutské nádheře se zdá býti ohrožen. A stalo se. Mraky byly rychlejší než čas, najednou jsme všichni byli v mlze a sluníčko se pěkně vyhouplo nad obzor, bez uplatnění našich objektivů. A tak nezbývalo než čekat a čekat. Strážce říká, v 10.00, to zde bude už všechno čisté, počkejte. Jenže my věděli, že v 10.00 už máme být po snídani a možná sedět v autě na naší velké cestě po ostrově. Vyčasilo se okolo osmé, vydrželi jsme na místě, protože řádění tlupy opic, zdatných makaků, zaujalo naši pozornost. Snímky, které se mi podařilo pořídit, ty byly odměnou za naši velkou trpělivost. Tak, to byl Kelimutu, přírodní zázrak, magnet, kvůli kterému sem putují stovky lidí denně a doslova z celého světa. Jeho poslední mohutná erupce zničila celé okolí. Již tomu dávno, někdy v roce 1830 - ale je to opravdu tak dávno z geologického hlediska? Nemůže to zítra přijít znovu? Zkusili jsme ještě jeden neznačený výšlap, který končil přímo na hraně kráteru, a přinesl nám neopakovatelný zážitek. Pro budoucí cestovatele na tomto místě zní tato rada. Vyjděte od parkoviště levými schody tak 50 m nahoru až k rozcestníku, a odtud směřuje přímo na kopec neznačená, ale vyšlapaná cestička po kamenech a lávě, fantastický pohled vás odmění na samé hraně kráteru, který se dá současně po obvodu směrem vpravo i obejít. Pozor však na to, aby se země pod vámi neutrhla, nikdo by po pádu z dvou set metrů do jezera nemohl pomoci. Tam by se mohla snést jedině helikoptéra. Náš řidič, zabalený v bundě, na nás již čekal. Měl možnost si přivydělat tím, že jsme na cestu zpět „přibalili“ mladý pár, který se původně nechal za peníze jen vyvézt nahoru. Každého to stálo 50 tis. rupií, které směřovaly do kapsy našeho průvodce, řidiče a ochránce současně. Cesta zpět do bungalows byla rychlá, počasí již nádherné a po snídani a zaplacení zbytku ceny, Robert totiž požadoval část dohodnuté ceny jako zálohu předem, jsme nastoupili „velkou floreskou cestu“ směrem na západ, kde koncovým místem se mělo stát přístavní městečko Labuan bajo…. Ale to až za dva dny. Následující zastávka byla až na břehu moře, sjeli jsme nekonečnými serpentinami oněch více jak tisíc výškových metrů, silnice se kroutila dolů a zase nahoru a nakonec zde bylo známé městečko Ende, kam někteří cestovatelé létají z Denpasaru na Bali a dobývají Kelimutu z druhé, východní, strany. Nevýhodou je, že se musí do Ende vrátit a pokračovat pak k západu. Anebo jet zpět do Maumere a dále, např. na Timor. Za Ende se nachází jedna světová přírodní vzácnost, pláž, která je plná smaragdových kamenů, které se staly předmětem obchodu a prý i jejich vývoz je zakázán. Jmenuje se „Blue stones beach“. Jeden malinký však přesto skončil v mé kapse a český celník o něj po našem příletu domů nejevil vůbec žádný zájem. Je to neuvěřitelné místo. Na pláži jsou připravené hromady posbíraného kamení ve dvou barvách, smaragdové a tmavomodrofialové. Vypadá to, že jsou určeny k prodeji, ale nikdo ty hromady nehlídá. Stavíme a pořizujeme pár dokumentárních fotografií – vždyť doma by nám to nikdo nemusel uvěřit. Další město na cestě, které nás čeká, je městečko Bajawa, kde přespíme v hotýlku Silverin, který se nachází několik kilometrů od města směrem k Ende. Kolem je překrásná krajina, tu a tam nějaká sopka, místy se z nich i kouří, okolo samé banánovníky a stále je příjemné teplo. Musíme vyřešit malý problém – výměnu peněz. Zdánlivá maličkost, ale v Maumere jsme v bance zjistili, že dostaneme za jedno euro jen 11 tis. rupií, zatímco na letišti v Denpasaru jsme dostali 14600…. A nikde žádná jiná soukromá směnárna. Hotel však požaduje 300 tis. za jeden pokoj a v hotovosti. Naše zásoba milionů se ztenčila a víme, že pokud to nevyřešíme, nevystačíme s penězi.
-4- Po přenocování je tedy první úkol – bankomat. Náš řidič nás ve městě k jednomu zavezl. Vytahujeme náš první milion, sláva, přežití je tedy na několik následujících dní zajištěno. Máme hodně papíru, nejvyšší bankovka je sto tisíc. Další zastávkou je pozoruhodná historická, či tradiční – jak oni říkají – vesnice Beno. Má to být místo, kde jsou dosud zachovány staré tradice, lidé zde žijí v původních domech, vesnice je pod ochranou státu. Odjíždíme z Bajawy. Malá, velmi úzká silnice na úpatí jedné sopky (možná Inieri) nás vede do hlubokého údolí, stále dolů a dolů a máme dojem, že se už nacházíme pod úrovní moře. Silnice prakticky končí před dalším velkým klesáním, na jehož konci se rozprostírá do velkého kruhu celá velká vesnice. Typické „tradiční“ konstrukce dřevěných domů „do podkovy“. První zastavení je u „výběrčího“, kde se zapisujeme do knihy hostů a platíme „vstupné“. Na otázku „kolik“ zní odpověď, „This is up to you“. Záleží na vás. Vstupné je vlastně jen příspěvkem místní komunitě na jejich rituály, provoz. A protože je dosti brzy ráno, tak vidíme, jak v jednotlivých domech začínají pro příchozí turisty připravovat jejich textilní výtvory v podobě různě barevných přikrývek, šálů, oděvů apod., které tvoří na malých ručních textilních stavech. Na druhé straně vesnice vidíme velké umývání nádobí a zdá se, že zde minulý večer všichni organizovali nějakou společnou party, anebo se stravují všichni společně z jedné kuchyně. Pravdu se nám však zjistit nepodařilo. Uprostřed komunity registrujeme na zemi shluky kamenů, které náramně připomínají obrubníky hrobů. A máme pravdu, v této vesnici pochovávají své mrtvé kdekoliv, okolo vlastních domů či na tomto velkém nádvoří. Všimli jsme si při cestě autem, že i v jiných vesnicích se před domy nacházely podivné stavby, jakési tak 50cm vysoké náhrobky, obložené dlaždičkami i s podhlavníkem a teprve nyní si uvědomujeme, že i tehdy to vlastně byly hroby, které umožňovaly posezení na vyvýšeném místě a tak možnost, aby pozůstalí byli se svými předky v „kontaktu“. Čím lesklejší a pestřejší dlaždičky, tím bohatší majitel. Na počátku vesnice se staví opěrná zeď, ženy míchají beton ze sopečného tmavého písku. Všechny fyzicky náročné práce zde vykonávají ženy. Muži „odborně“ kladou kameny a vyměřují další postup. Podobně, jako jsem to kdysi viděl při návštěvě Moskvy. Opouštíme tuto obec se smíšenými pocity, je to dnes jedno velké „komerční“ centrum, nové domy se sice staví, ale musí vypadat přesně stejně jako ty původní, a tak i zde v tomto velkém zapadákově již to původní je zřejmě „jen jako“. Turistům k vyfocení, ale nic opravdového. To opravdové se asi nachází hluboko v džungli, kam se s naším vozidlem ani nedostaneme, a kdo ví, zda bychom se pak dostali i zpátky. Území Indonesie má tak obrovskou rozlohu, že si to těžko můžeme představit. Co ještě dnes džungle skrývá, možná ještě vůbec nevíme. Flores (jinak též Nusa Tengara) však patří – prý – k těm probádaným. Vracíme se zpět na naši silnici, která nás vrací nekonečnými serpentinami zpět na jih k moři. Dále probíhá kousek od pobřeží vesnice střídá vesnici, občas se objeví zvláštní palmové háje, spíše jsou to plantáže. Ne však k pěstování kokosových ořechů na olej, ale tyto stromy slouží ke zcela jinému účelu. V našich podmínkách doma víme dobře, že destilovat se dá takřka všechno a tady se rozhodli, že plody palem, vlastně jsou to květy, využijí k výrobě známé pálenky Arak. V každé vesnici se před domem nachází výrobní zařízení. My si vybíráme obec Aemere. Náš řidič-průvodce se s majitelem asi velmi dobře zná, jistě sem vozí všechny turisty, které doprovází. Araková palma je dosti vysoký strom a základ pro destilaci se připravuje ze samčích květů. To se pak třikrát destiluje na skutečně primtivních zařízeních. Nad otevřeným ohništěm je umístěna velká baňka. Z ní vede asi tak metrová silnější bambusová roura nahoru. Do ní je v úhlu devadesáti stupňů vsunuta další bambusová roura, která je ale dlouhá minimálně čtyři metry, možná více a má postupný sklon dolů. Na konci takové roury je postaven špinavý plastový tak desetilitrový
-5- kanystr a do něj kapku po kapce stéká ten zázračný výrobek. Na otázku, zda vědí co je to metylalkohol, jsem viděl jen udivené pohledy. Jsou dvě možnosti, buď vůbec nerozuměli, anebo nemají ponětí o tom, co to je. Spíše to však vypadalo, že je to moc nezajímá, protože jejich produkt je přece ten nejlepší. Teplota destilace je odborně regulována tak, že hořící klacky se buď více zasunou – to když chceme větší oheň, anebo vysunou z ohniště. Pálí zde každá rodina, Státu je to úplně jedno, alespoň tak se tváří. Žádný daňový komisař zde není. Kvalita moku se posuzuje dle toho, zda hoří dobře nebo málo. Do nabízeného vzorku jsem smočil jen jazyk, to mne snad nezabije. Lukáš, ten má větší odvahu, ochutnává jak jednou pálený mok, tak ten lepší, který procesem prošel třikrát. Přežil, ale nekupujeme nic, zas tak dobré to není. Myslíme si, že prodej moc nefunguje, protože auta okolo projíždějí a bez povšimnutí míjejí vystavené lahve u silnice. Je zde ještě druhá varianta, každý toho má doma tolik z vlastní produkce, že nabídka je více pro zahraniční turisty a těch tu zas tak moc není. Zastávka na Arak je naše poslední na tomto pobřeží a opět se vydáváme do kopců na sever směrem k městu Ruteng. Polykáme další a další zatáčky, stoupání a sjezdy až k jezeru Ranamese Lake. Jezero je skryto kus od silnice a dostáváme se k němu úzkou lesní pěšinou, kde nás provází divoké květy floxů, které známe z našich zahrádek doma, ale také zde nacházíme kvetoucí „vánoční hvězdu“, která kvete červeně a narušuje místní zelený kolorit. Jezero samotné není nijak zajímavé, zajímavé jsou jen ruiny centra, či „letního tábora“, který je na počátku pěšiny obýván jedním strážcem. Polorozbořené domy svědčí o tom, že místní pionýři svůj tábor již dávno opustili, a ten začal v tropickém vlhku a vedru rychle chátrat. Jediný strážce v jednom domě s rozsvícenou lampou je zárukou toho, abychom si odtud náhodou neodvezli k nám domů nějaký stavební materiál. Jinak si jeho přítomnost vyložit nedokáži. Kdo ví, jak po letech opuštění vypadá tzv. tesko barák, tak ten si to v tomto vlhkém a plesnivém prostředí dobře představí. Pokračujeme naší Toyotou dále až do pozdního odpoledne, kdy končíme v dalším malém městě na naší cestě, které se jmenuje Ruteng. Ubytováváme se tentokrát jen v jednom pokoji, opět na kraji města. Vedle nás bydlí francouzský pár, a protože přepážky mezi pokoji jsou špatně izolované, je zde použitý prapodivný materiál, tak od sousedů slyšíme každé slovo. Lenka si alespoň může opakovat francouzštinu, které se intenzivně na škole věnuje. Doufáme, že nebudeme v noci svědky francouzské lekce beze slov. Po registraci a zaplacení ( v hotovosti a bez účtu) vyrážíme pěšky do městečka, abychom zase našli nějaký ten warung,(vyvařovnu) případně doporučenou restauraci. Ve městečku se odehrávají velké slavnosti, kdy místní obyvatelé, převlečeni do nádherných kostýmů, předvádějí symbolicky různé bojové kreace, místní stadion je plný prodejních stánků, a je jisté, že všechny rodiny si zde daly své dostaveníčko. Jsme překvapeni jak se k nám má místní mládež, která se nás snaží oslovit hlavně anglicky a posloužit nám jako průvodci ve městě. Nejdříve jsme hodně ostražití, ale poté, co zjistíme, že naši mladí průvodci musí následně ve škole dokumentovat jejich kontakt s cizinci a obsah cizojazyčné konverzace, nikoliv z důvodů politických, jak by si našinec v našich zemích jistě představoval při vzpomínce na minulost a povinnost referovat na zvláštním oddělení kdo, koho a kde kontaktoval, ale jen proto, aby se jazyk, který se učí, praktikoval co nejvíce. To nás potěšilo, a tak rozvíjíme diskuse na téma, kde se nachází naše země….“Germany, a hned vedle“ tak tomu se snaží porozumět. Zavedou nás na tržiště a pak i k nám doporučené restauraci. Je šest hodin večer, rychle se stmívá a v restauraci jsme jediní hosté. Místní asi večeří mnohem později, my čas po večeři
-6- zasvětíme procházce po městě, na které pochopitelně trochu zabloudíme, ale zpět do hotelu se dostáváme úspěšně. Následující den po snídani má náš šofér již opět umyté auto, kde a jak to stihnul, to je nám záhadou, zato jsme přesvědčeni, že náš poplatek za ubytování posloužil i k zaplacení ubytování našeho průvodce. Ale co, jinak to možné nebylo. A tak nemá cenu o takových záležitostech vůbec přemýšlet. Nastupujeme do posledního dne naší floreské cesty, od Labuan bajo nás dělí necelých dvě stě kilometrů a poslední návštěva rýžových polí. Z Rutengu odjíždíme severním směrem, stále se ještě k západu netočíme, a ve vesnici Cancar, kde se všichni připravují na nějakou bohoslužbu, řidič parkuje. Ukazuje nám příkrý sráz, kam se vydáváme pěšky. Nahoře na kopci nacházíme malou zemědělskou usedlost, kde nás vítá hospodář, otvírá svoji „knihu hostů“ a opět zde máme zaplatit jakýsi vstupní poplatek. Kolik? A protože máme jen bankovky vysokých hodnot, tak prosím našeho šoféra, aby tentokrát zaplatil on s tím, že mu to dám později. „Dej mu 10tisíc, pak Ti to dám….“ Zdá se, že dohody bylo dosaženo. Skutečnost však později byla jiná. Hospodář nám ukáže další cestu, která však prochází jeho pozemkem, a opět stoupáme dále na kopec. Malý hoch nás doprovází a současně vede, abychom z cesty neodbočili, protože půjdeme-li příliš vlevo, hrozí nebezpečí pádu z velkého srázu. Je zde jeden z mnohých „privátních“ kamenolomů, jinými slovy místo, kam místní chodí dolovat šutr na svá stavení. A protože dolují tak, že jim vše může spadnout na hlavu, tak náš hoch dává pozor, abychom takový pád kamení náhodou nevyprovokovali právě my. Takový kamenolom stojí za trochu pozornosti. Primitivní ruční nářadí, kladívka k rozbíjení větších kamenů na menší a prosté žebříky, které opřou o stěnu a ručně, z výšky odlamují jednotlivé kusy. Je to velmi nebezpečná práce pro každého. Na samém vrcholu kopce však na nás čeká opravdová odměna. To, co vidíme, překonává naše očekávání. Vidíme důmyslné kruhové systémy rýžových polí, která mají podobu pravidelně utkaných pavoučích sítí a v místním jazyku se nazývají „Lingko“, kde voda, která je přiváděna do horních polí, se postupně dostává dolů do středu obrovského trychtýře. Takových trychtýřů zde vidíme mnoho a dostáváme informaci, že pěstitelé zde hospodaří společně a o úrodu se následně dělí. Je to velmi pozoruhodné a zaslouží si to i pozornost, protože je to úplně jiné než typické rýžové terasy, např. na Bali. Po návratu sedáme do auta. Poté se mi podaří ve vesnici rozměnit peníze a chci našemu řidiči zaplatit… „já jsem mu dal 50 tis.,“ říká řidič, a mně nezbývá dát mu oněch padesát tisíc, i když žiji s pocitem, že barva bankovky, kterou mu dával, byla jiná. Zbytek cesty již probíhá rychleji. Sjíždíme postupně dolů k moři a v poslední části této cesty již jedeme v rovině až do přístavního města Labuan bajo, které je jednou velkou vesnicí. Řidič nás doveze až před námi vybraný hotel, Baywievgardens. Toto ubytovací místo mohu bez problémů doporučit jako nejlepší místo ve městě, kde i cena za náš, troufnu si říci, „apartmán“ (550tis.) je cena přijatelná. Hotel je ve vlastnictví smíšeného páru, kde majordomus je Holanďan, jeho manželka je místní. Oba zde žijí již řadu let. Ubytování se nachází na stráni, odkud je překrásný výhled k západu na celou mořskou zátoku, přístav, okolní ostrovy a večerní západ slunce přímo před našima očima na naší privátní a velké terase je opravdově kýčovitý. K našemu pokoji se dostáváme po šikmých pěšinách, které vedou v serpentýnách. Máme sice na zádech těžší náklad, vždyť s sebou vezeme kompletní potápěčské vybavení, které právě zde poprvé použijeme, ale tropická zahrada, která nás obklopuje, odvádí naši pozornost od váhy, kterou neseme. Majitel, říkejme mu Adrian, je patřičně hrdý na své dílo, které zde řadu let buduje, máme pocit, že se nacházíme v překrásné botanické zahradě. Prý zde pěstuje na tři sta druhů tropických rostlin. Průvodkyně nás vede do našeho apartmánu. Na recepci máme možnost provést záznam na desku, kde si sami určíme, v kolik přesně hodin si přejeme
-7- doručit snídani do našeho pokoje, resp. v našem případě na naši terasu. Na terase máme rovněž k dispozici varnou konvici, pitnou vodu v barelu (to se ve zdejších končinách velmi cení, protože lahev vody stojí vždy nějaké peníze), čajové a kávové sáčky a každý den nějakou jinou dobrotu z místních zdrojů, opékané banány, či banány v těstíčku nevyjímaje. Malou vadou na kráse je malá závada na klimatizaci, která kape a kape. Takže za výše uvedené peníze máme třílůžkovou ložnici, koupelnu, velkou terasu s výhledem na celý národní park Komodo. Co si přát více. První je na řadě sprcha a hned po ní nastupujeme na průzkumný výlet do vesnice na hlavní „obchodní“ ulici, kde jsou soustředěna potápěčská centra, restaurace, warungy, jedna směnárna, kde necháme velký balík peněz, abychom až do příjezdu na Bali již měli od výměn pokoj, ale také obchody, supermarket apod. Procházíme celou ulici a Lenka tvrdě požaduje koupání v zátoce, protože čelí abstinenčním příznakům, neb poslední koupel, kterou mohla v moři absolvovat, se konala v přístavu v Maumere, před několika dny. Chceme rovněž navštívit našeho známého, slovenského majitele místní nové potápěčské základny, která je kousek bokem v hotelu La Prima. Rádi bychom právě s ním podnikli naše první podmořské objevy v této lokalitě. Je to sice nejisté, protože to byl on, kdo přerušil mailovou komunikaci, a nic nemáme dohodnuto. Slušnost velí oslovit jej jako prvního. Velká zátoka u hotelu La Prima je tedy naším prvním cílem…. Je neděle, 1. 9. 2013, i v Labuan bajo den volna. Mnoho rodin tráví tento čas na rozlehlé pláži, kde nastává odliv. Zatímco jakýsi velký park na břehu moře je přeplněný piknikujícími rodinami, záliv a vodní hladina nevěstí nic dobrého. Vítr fouká právě sem a přináší na tato místa velké množství plastových odpadků. Ostatně během celé naší cesty jsme – bohužel – potkávali odpadky jako běžný kolorit místní krajiny a nikdo si nedělá starosti s jejich odklízením. Flores je více křesťanský než muslimský, ale toto místo přívětivé vůbec není. Zde to bylo rovněž velmi zřetelné a to byl též důvod, proč jsme do vody na tomto místě nevstoupili. V hotelu je vše zavřené, mister Adam prý možná bude až večer, a tak máme smůlu. Celé místo nepůsobí příliš vábně. Jsme velmi rádi, že jsme nepřijali v místním hotelu La Prima ubytování, které navíc bylo dražší než to, které jsme nakonec získali. La Prima je velký „panelák“, uvnitř jsme nebyli a tak nemůžeme soudit. Vydáváme se ještě na druhý konec zátoky, přes pláž ještě jednoho dalšího rezortu, ale i tam je voda hnědá, a to nějakých sto dvě stě metrů směrem do moře. Trávíme zde náš čas až do pozdního odpoledne, ale do bahnité zátoky vůbec nevstupujeme. Tak co, to má být to vysněné Komodo? Cestou zpět se zastavujeme v potápěčském centru Divine Diving, které rovněž patří holandské majitelce, a na které jsme získali velmi dobré reference, a domlouváme třídenní balíček i se šnorchlováním pro Lukáše, který se zatím nepotápí, a to vše za pět milionů rupií, které však v daném momentu ještě v kapse nemáme. K dohodnuté ceně nutno ještě připočítat vstupné do Komodského národního parku, které se musí zaplatit v přístavu. Potápěči platí 75 tis. rupií (snad je to třídenní vstupenka) a nepotápěči to mají za 60 tis. rupií. Pracovníci potápěčského centra dbají na to, aby skutečně zaplatil každý. Na moři totiž může (ale nemusí a v našem případě také nebyla) loď zastavit kontrola. Pojíme v místním warungu „Djakarta“, jak jinak než opět oblíbený goreng, tentokrát „special“ – tj. s volským okem naservírovaným jako ozdoba a měníme v doporučené směnárně kurzem 14200 (alespoň) příslušný obnos peněz, abychom měli na doplacení ceny lodě na naši další cestu – tentokrát již plavbu po moři – ale také na další výdaje včetně potápění. Téhož večera ještě platíme naše tři potápěcí dny, navštěvujeme kancelář společnosti Perama (z domova zde máme složenu zálohu ve výši dvaceti procent ceny přepravy), potvrzujeme rezervace na 5.9. večer na naši loď a doplácíme zbytek. Cena přepravy na Lombok činí 1.3 milionu na osobu, spaní na horní
-8- palubě (žádná kabina), včetně plného stravování na lodi, vstupu do národního parku na ostrově Rinca s průvodcem, zkrátka „all inclusive“. www.peramatour.com A příští den se můžeme těšit, že vyrazíme na moře na první potápění. Trochu se bojím, téměř dva roky jsem nebyl pod vodou poté, co jsem překonal jisté zdravotní problémy, navíc zde mají být silné proudy (proto také máme oba s Lenkou nové signální bójky, píšťalky a zrcátko…to proto, aby naše případné „prasátko“ uviděl záchranný vrtulník- myslet se musí na všechno.) Druhý den ráno nastupujeme do našeho nového potápěčského centra - druhého domova, Adamovo centrum je zapomenuto, měl smůlu, měl tam být. Seznamujeme se s novými kolegy, Nielsem naším divemasterem. Lukáš si doplňuje výbavu o krátký oblek do vody, tzv. short. Fotoaparát pro jistotu dnes nechávám „doma“, abych měl volné ruce pro případ, že se vyskytnou nějaké problémy, velký proud či něco podobného. Nemáme vůbec tušení, co nás čeká, ale jsme napjatí. V souostroví Komodo je celá řada velmi zajímavých lokalit, my startujeme na tzv. „ Manta point“. Všimli jsme si reklam jiných center, která hlásila, „pojďte s námi, včera jsme viděli manty tam a tam….“ A tak jedeme lodí dost daleko. Těšíme se moc. Bohužel ten osudný den měly všechny manty zřejmě nějaké shromáždění na jiném konci souostroví, a tak jsme měli smůlu. Přesto jsme po celé tři dny absolvovali překrásné ponory, ano, mnohdy i v proudech, ale to jsme se důsledně řídili pokyny našeho průvodce Nielse, a tak se žádná záchranná akce nekonala. Mohu potvrdit, že proudy byly mnohdy tak silné, že jsme i z paluby lodi viděli téci jakousi řeku, podle toho zda byl odliv anebo příliv a do takové řeky skočit by znamenalo být za deset patnáct minut i kilometry daleko na volném moři. A tam hledat tu malou červenou tečku v podobě naší bójky, to už by jistě byl problém. Ale Niels vždy před ponorem prověřoval přímo ve vodě situaci. Často i jen podle chování ryb definoval sílu a směr proudu. Podle toho také volil strategii ponoru, místo zanoření a vynoření. Viděli jsme pod vodou i žraloky, ale též velkého pyskouna (Napoleona), murény, a jinou havěť. Toto vyprávění však není jen o potápění, ale o cestování. Co jsme na lodi opravdu ocenili, to byla péče posádky o naše blaho. Vařili nám velmi dobře, pití jsme měli tolik, kolik jsme potřebovali, a k relaxaci na palubě jsme měli vždy dostatek místa. Ve středu 4. 9. 2013, po návratu, jsme se rozloučili, vrátili vypůjčené věci, které potřeboval náš Lukáš k tomu, aby nás mohl pod vodou pozorovat. V Perama tour jsme si dojednali jednodenní výlet na následující den na ostrov Kanawa. Naše zavazadla jsme si hned další den ráno, po odhlášení z hotelu, mohli odnést do jejich kanceláře. Příjemná služba hlavně tehdy, není-li možné zavazadla někde uložit. Pronajatá loď, která byla jen pro nás, již na nás čekala v přístavu s dvoučlennou posádkou.(cena 700tis.) Bereme jen věci na šnorchlování a nezbytný fotoaparát. Ostrov Kanawa je soukromý ostrov, který je vzdálený asi hodinu plavby z Labuan bajo. Byli jsme plni očekávání, co uvidíme, jaké to bude. Kapitán nám lámanou angličtinou řekl, že na nás bude čekat na volném moři – u mola totiž stát nesmí - a zpět pojedeme odpoledne tak, abychom nezmeškali nástup na palubu naší nové lodě, která se nám měla stát dočasným domovem pro následující dvě noci a dva dny další plavby až na ostrov Lombok. Jaká je Kanawa? Po Kelimutu druhé nejúchvatnější místo v dané oblasti. Na vlastním ostrově se nachází jen malý soukromý potápěčský resort. Po příjezdu má každý příchozí povinnost dostavit se na recepci tohoto hotýlku, kde je poučen o tom, jak se má chovat. Je to pár metrů – personál má tudíž perfektní přehled o každém, kdo přijede od moře. Instrukce jsou jednoduché a jasné – chovejte se slušně, odpadky patří do koše. Bylo to snad jediné místo, kde nebyly žádné odpadky, ale také jen pár lidí, několik potápěčů, kteří se zde mohli volně v místních lagunách potápět (velmi
-9- doporučuji) a pak pár takových jako my, kteří jen přijeli, aby se podívali. Jen těžko je možné vyjádřit pocity, kdy jsme sami na rozlehlé pláži, kde na jejím konci mezi mangrove se prohání žraločí bejby, a na malém pozemku jsou rozsety jak bungalowy, tak stany s přístřešky či prajednoduché „ložnice“ čtvercového půdorysu, kde je jen dvojlůžko a síť proti komárům plus místečko možná na ruksak. Pozemský ráj, to je opravdu slabé slovo k vyjádření oné nádhery. Pořizuji snad nejkrásnější fotografie, které jsem kdy kde udělal, není třeba nic aranžovat, kořeny stromů volně splývající do slané mořské vody, barva průzračných mělčin a to, že voda je křišťálově čistá, to snad není třeba vůbec zdůrazňovat. I malý oběd v jediné restauraci resortu je velmi dobrý a přitom stále za přijatelnou cenu. Připomeňme, že vše i voda se musí na tento ostrov dovézt a všechny odpadky též i odvézt. Zde si nikdo nedovolí něco odhodit, je to opravdová panenská příroda. Pobyty na tomto ostrově lze objednat na hlavní komerční ulici kousek od kanceláře Perama tours. Kladu si otázku – „vrátím se sem ještě jednou v mém současném životě?“, odpověď je jednoznačná „Chtěl bych“. Nikdy jsem něco podobného neviděl, malý podobný ostrůvek v Dominikánské republice s četnými mušlemi by mohl být srovnatelný, ale ten, bohužel, byl zaprodán komerčnímu využití pro turisty, a tak toto neposkvrněné místo zůstane na dlouho místem jedinečným. Je pozdní odpoledne, a kapitán, poté co se na lodi pěkně prospal, již mává a volá nás na dlouhé molo, abychom nastoupili naši cestu zpět. Moře je trochu pozměněné, tvoří se malé vlny a do Labuan bajo přijíždíme celí mokří, ale vůbec nám to nevadí, opravdový zážitek za to stál. V kanceláři Perama tours je již živo, naše nová plovoucí ubytovna pojme celkem 34 cestujících, ale na večeři na lodi budou společně s námi ještě ti, kteří dnes večer přijeli z Lomboku, a to je též příležitost k setkání a výměně názorů. Dozvídáme se rovněž, že na horní palubě společně s námi bude ještě skupina devíti Čechů jedné cestovní kanceláře a ještě jedna česká rodinka z Brna. Rodný jazyk bude na této palubě hlavním dorozumívacím jazykem. Jak neobvyklé. Po večeři a kontrole celého osazenstva kapitán přemisťuje naše plavidlo do zátoky mimo jiné parkující lodě, vypíná motor a kolem nás jen šplouchají vlnky a začíná naše první noc na moři. Udělal moc dobře, výfukové plyny z jiné lodě na původním stanovišti hodně zamořily naše nové prostředí. Je ticho, loď se ani nepohupuje, stojí klidně na místě, hvězdy svítí, světla Labuan bajo se zrcadlí na hladině, občas někde něco šplouchne. Jsme spokojení, nechce se spát, jaký bude zítřek? Uvidíme na Rince varany? Zadní paluba se proměnila ve velkou ložnici pro dvanáct lidí. Uvelebujeme se na koženkových matracích. Každý dostane jeden polštář a nám se hodí moc naše prostěradla, která jsme si doma přibalili do našich zavazadel. Pátek, šestého září, pět hodin ráno, je šero, motor pracuje a Labujan bajo již není vidět. Naše loď je na cestě na ostrov Rinca. Připlouváme okolo desáté hodiny do nádherné a tiché zátoky, všímám si, jak zde loví ryby orel s bílou hlavou, strážci parku s dlouhými třímetrovými tyčemi, které jsou zakončeny vidlicí, již čekají. Přepravujeme se motorovým člunem na příslušné molo a po příchodu do průvodcovského centra, čekáme úvodní seznámení. První varan, kterého vidíme, je místní „oblíbenec“, který se nemůže prakticky moc pohybovat, protože má zlomenou přední nohu. Volíme nejdelší průvodcovskou trasu a ve větší skupině vyrážíme na dlouhou dvouhodinovou prohlídku. Hned na počátku potkáváme statné kusy, fotografujeme a strážci s připravenými tyčemi stojí hned za našimi zády. Komodský drak umí totiž, když chce, běžet i 20km za hodinu. Takovému, má-li chuť, nikdo neuteče. Malé mládě se vyhřívá nedaleko nás a je rovněž vděčným námětem všech fotografů. Minulý rok zde jeden švýcarský turista měl smůlu, nevím, zda si vyrazil na výlet sám, ale našli jen jeho brýle a videokameru. Nic víc. Takový osud si nikdo z nás nepřeje, a proto se důsledně řídíme radami průvodců.
-10- Snímky, které jsem pořídil z bezprostřední vzdálenosti tak dvou metrů, byly jištěny připraveným hlídačem, který stál hned za mnou. Přicházíme k varaním hnízdům, která střeží po dobu tří měsíců jen samice, vidíme dvě, které se ani nehnou. Následně potkáváme buvoly, i oni mohou být potravou těchto prehistorických zvířat. V celé oblasti, tedy včetně ostrova Komodo, na který ale nepojedeme, jich má žít minimálně dvacet i více tisíc kusů. Jen bych rád věděl, čím a jak často se opravdu živí. Potkáváme několik buvolů, ale to přeci nemůže stačit na obživu tak početného osazenstva. Jinak se zdá být místní příroda dost skromná, několik jelenů se potlouká nedaleko průvodcovského centra a to je vše. Jinak je ostrov – alespoň zdánlivě – pustý. Odpoledne vyplouváme již směrem k ostrovu Sumbawa, obeplouváme Komodské souostroví a okolo 15 hodiny ještě stavíme v jedné zátoce na koupání a šnorchlování. Moře je překrásně čisté a korálové zahrady dva tři metry pod hladinou jsou kouzelné. Po osprchování sladkou vodou na lodních toaletách jsme připraveni na naši druhou večeři, která se podává okolo devatenácté hodiny v podpalubí formou švédského stolu. Motor hučí a loď pojede celou noc. Večer jsme celkem unaveni a usínání za zvuku dunění motoru není vůbec žádným problémem. Druhý den dopoledne stavíme na západním konci velkého ostrova Sumbawa u ostrůvku Moyo, kde je typická muslimská vesnice. Právě tam dovezli kontingent rýže – samovýroba obyvatelům nestačí. Motorový člun opět dopraví celou naši posádku postupně na přístavní molo, naše loď stojí na kotvě na volném moři. Vydáváme se pěšky k sladkovodním vodopádům, kde se můžeme vykoupat a zadovádět si skoky na laně do hluboké laguny. Davová psychóza svádí k riskantním skokům – odolávám, jako student jsem viděl takový skok, který skončil trvalým pobytem na invalidním vozíku. Děkuji, nechci, neriskuji. Mé šediny mne jaksi omlouvají – nebudeme přece dědka trápit. Ale řeka je překrásná a částečně napájí místní rýžová políčka, na kterých se intenzivně pracuje. Místní děti na nás vystrkují své kukuče a chtějí se fotografovat, zdejší ženy pracují těžce, nosí těžké náklady jako ta, která na své hlavě přenáší snad celou kuchyňskou výbavu ve velkém škopku. Nemohu nestisknout spoušť. Je to dokument, že všude v této zemi jsou to právě ženy, které mají tu nejtěžší práci. Další šnorchlování je připraveno na osamělém pustém ostrůvku, který je najednou vidět v moři a vystupuje nad hladinu jen několik metrů. Je však porostlý palmami, a vypadá to, že někdo si zde zřídil i malou zahrádku. Ostrov je však pustý, pečovatel, který se o zahradu stará, asi dojíždí. V moři okolo jsou opět jen korálové zahrady. Od lodi se dá již i doplavat a tak sedadlem v motorovém člunu pohrdáme. Po vykoupání vyrážíme rychlostí nějakých osmi uzlů k přístavu Labuan Lombok, který se nachází na východním pobřeží velkého ostrova Lombok, cíle naší cesty. Moře je stále velmi klidné, jen v noci jsme registrovali nárazy vln, ale nebyly tak velké, aby nás přinutily vstát a jít kontrolovat situaci. Naše žaludky přežily celou cestu bez problémů. Do přístavu vplouváme již za tmy, ještě se podává večeře a dostáváme instrukce spolu s pamětním tričkem společnosti, o tom, do kterého autobusu, které na nás čekají na břehu, nastoupí ti, kteří jedou do hlavního města ostrova Mataram a ti, kteří pojedou do Senggigi. My máme namířeno do Senggigi, protože zítra již z dalšího přístavu na tomto ostrově, který se jmenuje Bangsal, pojedeme vstříc dalšímu dobrodružství jménem Gili meno. Do Senggigi přijíždíme po desáté hodině večer, projeli jsme vnitrozemí celého Lomboku, místní sopku Gunung Rinjani 3724 m nad mořem, na kterou se pořádají několika denní výstupy, tu si necháme na jindy. Máme důvod se sem vrátit. Ještě na lodi jsem se zmínil českému průvodci, který provázel českou skupinu, zda by nevěděl o někom, kdo by nás druhý den dopravil ze Senggigi do Bangsalu – odhadem nějakých třicet kilometrů. Sám se nabídl, že má v Senggigi „kamaráda“ a hned mu
-11- ochotně zavolal. „Mám pro tebe business….“ Sděloval mu do telefonu. Ano, za 150 tis. pro nás druhý den přijede do hotelu a do přístavu nás odveze. Byli jsme rádi, je to totiž v dané situaci určitá jistota. I on měl – jak se později ukázalo – jistotu lukrativního výdělku. Řidič našeho autobusu ochotně rozváží osazenstvo po hlavní ulici tak, aby do příslušných hotelů byla již jen nejkratší cesta. I my jsme vyloženi kousek, asi 1 km od místa našeho nového ubytování, které jsme si přes Booking.com zajistili v dané destinaci sami. V hotelu o nás vědí, pokoj je připraven, ale je zde jen velké dvojlůžko. Léňa podléhá nervozitě a já se spoléhám na slib místního personálu, který tvrdí „no problem“ třetí postel tam dáme hned. Lenka se dožaduje druhého pokoje avšak v hotelu, který je vyprodaný, to jaksi možné není. Usedám k čaji se šéfem a přijímám nabídku na ochutnání místních fialových brambor, které právě konzumuje se svým kolegou. Spoléhám se, že třetí postel se tam přece jen objeví. A stalo se, přicházím v okamžiku, kdy již moji spolucestující zaujímají pozice vleže a ochotně se hrnu na pozemní lůžko, které mi mezitím personál přichystal. Jsme přece v zemi, kde jakékoliv plus je třeba ocenit. Je kde spát? Ano, tak kde je problém? Žádný není, a další den ráno již nikdo o ničem neví. Zjišťujeme, že naše auto, které mělo přijet brzy ráno, ale bylo šéfem hotelu posunuto na pozdější čas, protože z přístavu na Gili stejně žádná pravidelná loď nejede v tuto dobu, pochopitelně přijelo na čas. A tak mezitím odjelo a my jsme si nebyli jistí, zda se vrátí. Mladý holandský pár odjížděl stejným směrem, ale telefonem si objednal taxi – za 80tis. Tak to bylo překvapení. Teprve nyní jsem pochopil, co znamenala věta „Mám pro tebe business…“. Každá zkušenost je podkladem pro rozhodnutí příští – kdy bude příště, to však v tomto případě nevím. Auto přijelo v náhradním termínu, platíme 150 tis. a jsme rádi, když nás vyloží pět set metrů před přístavem, kam on s autem už nesmí. Jen koňmo se můžeme dostat dál, tedy jakousi rikšou, kterou tahají malí koníci, kteří obstarávají místní přepravu. Nasazujeme na záda naše obří potápěčské ruksaky a hrdě vyrážíme na tuto cestu v obrovském vedru a nevíme, co nás tam čeká. Jede loď? Nejede? To nikdo neví. V pokladně nám sdělují, že public boat, tedy veřejná loď, jede na Gili Meno až odpoledne. Začínáme uvažovat o jedné z nabídek, které dostáváme na břehu od místních lidí. Nejdříve za 150 tis. pak za 100 tis. nás převezou, je to kousek, snad 45 minut, ale musíme čekat, než naloží náklad. A nestačíme se divit kolik různých beden, zvířat a nakonec místních se do této dlouhé dřevěné lodičky vůbec vejde. Zapomínáme na varování o tom, že mnoho takto přetížených lodí na moři ztroskotalo, a hodně cestujících se utopilo, žádné záchranné prostředky, žádná radiostanice. Nic, jen bedny, bedny – všude i na lavicích. Nakonec dá kapitán pokyn, že se tam můžeme vecpat i my a dokonce i naši brněnští známí z lodi se tady také objevili. Je mi nějak divně, Lenka s Lukášem sice sedí, ale nohy mají uvězněné různými bednami, vlastní obrovský ruksak na klíně. Až se tohle plavidlo bude potápět, tak snad z něj ani nebudou umět vyskočit. Ke břehu by se možná, nebudou-li proudy, doplavat i dalo. Ale kdo ví. A tak nezbývá než doufat, že šťastně doplujeme na naši další základnu na ostrově Gili Meno, která se jmenuje Tao kombo lodge. Mají to být bambusové bungalowy v tropické zahradě, víc o tom nevíme. Majitelé hovoří francouzsky a italsky, komunikace bude tedy pohodová, oba jazyky jsme schopni zvládnout. A skutečně, po přistání na břehu jsme se rychle doptali a naše nová základna byla tak patnáct minut chůze, nabízené koňské taxíky nepotřebujeme, i tady jich je spousta. Je poledne a my přicházíme do naší rajské zahrady. Je opravdu překrásná a bez přehánění náš nový domov je vzdušný, otevřený a naši mladí budou dokonce bydlet v patře, zatímco já obsadím dole jedno široké lůžko a ještě jedno zbyde neobsazené. Sítě proti komárům jsou i zde automaticky k dispozici, koupelna je venku pod širým nebem právě
-12- tak jako evropská toaleta, nicméně nezbytné „mandí“ tedy škopek s vodou a kokosovým ořechem jako naběračkou, je rovněž připravené. Voda odtéká „za dům“ a zavlažuje místní floru. Voda na mytí se čerpá přímo na ostrově, ale z velkých hloubek a má mořskou slanou příchuť. Pitná voda se pochopitelně dováží. Na ostrově fungují rozvážecí koňské taxíky, případně se voda přečerpává z velkých tanků, které se nacházejí na dřevěné „cisternové“ lodi. Představme si cisternu zhruba desetitunového auta, ale je přišroubovaná ke dnu lodi a cenná tekutina se přečerpává s pomocí benzinových agregátů. Jediné, co nám snad trochu chybí, jsou úložné prostory. Batohy ponecháváme na zemi a doufáme, že je neobsadí nějací nezvaní návštěvníci v podobě mravenců, pavouků anebo i ještěrek, kterých je tady dost. Ještěrka je vůbec původcem divných zvuků, které jsme poprvé zaslechli ještě na Floresu někdy navečer, ale někdy i v noci. Silný zvuk, který by se dal popsat jako U-Á, který se několikrát opakuje a postupně snižuje svoji intenzitu. Je to snad informace o obsazení teritoria pro případné vetřelce? To nevíme, ale každopádně si na takový zvuk musíme zvyknout. Naše „lodge“ jak se toto zařízení nazývá, je vlastněna mladým párem, majitelka je původem ze Sicílie a Philipe, který má umělecké sklony, pochází z Francie. Na místě již podnikají řadu let a v zahradě vybudovali velmi vkusné a vzdušné bungalowy, které jsou ve stínu, mají nejnutnější vybavení – žádnou klimatizaci. Domy jsou totiž velmi vzdušné a klimatizace v tomto prostředí snad ani není nutná. Na místní ovzduší si rychle zvykáme a klimatizace nám vůbec nechybí. Majitelé zde chtějí postupně budovat jakési umělecké centrum, kde se budou scházet umělci různých žánrů. Zítra je workshop o keramice a budou se zde dokončovat již započatá dílka, která mají účastníci v počtu dvou tří lidí, již připravena u jediné „společenské“ terasy. Druhý den ráno, po snídani, která se skládá z obligátní palačinky (pancake) s medem, nezbytným čajem a ovocem, vyrážíme na průzkum tohoto ostrůvku, který se dá – dle informace v průvodci – obejít asi za dvě hodiny. Kolem jsou rozlehlé pláže, mělčiny svítí nenapodobitelnou azurovou barvou a sklánějící se palmy dotvářejí neopakovatelný kolorit tohoto ráje. Na plážích jsou tu a tam i rekreanti, ale celý ostrov budí dojem velmi klidného a tichého místa. Diskotéky, které jsou zase na dalším ostrově této trojice, zde vůbec nejsou, a jediná muzika, která je pravidelně slyšet, je zvuk mezuina, který z mešity uvnitř ostrova svolává k pravidelným modlitbám muslimy, kteří zde převážně bydlí a pracují často v různých restauracích a ubytovacích kapacitách. Na ostrově snad není jediné auto, žádná silnice, jen písečné široké cesty, kterými tu a tam projíždí koňské taxíky, které mají vždy svůj osobitý kolorit. Na pobyt máme tři dny. První den objevujeme záchrannou stanici želv, karet velkých, o které se zde starají dobrovolníci, je zde i malá zoologická zahrádka s drahým vstupným. Na pobřeží, ale občas i ve „vnitrozemí“ se nachází různé ubytovací možnosti, hotel evropského střihu je na severní části, ale nezaznamenal jsem v něm nějaký rušný život. Návštěvníci spíše využívají bungalowy podobného stylu i ceny jako máme my. (cena za noc je 500 tis. rupií, což je cca 33 EUR). Na místní poměry to není tak málo, ale levnější místa mají podstatně horší kulturu ubytování, ale hlavně sanitární. „Luxus“ se pozná podle evropského záchodu, a to i tehdy, musí-li se splachovat vodou z nádoby, která se nachází vedle, do níž je přiveden např. i vodovod. Obchůzka ostrova skutečně zabere maximálně dvě hodinky pomalé chůze. Cestou se dají pořídit překrásné fotografie místní flory, nádherně rozkvetlé květiny a moře, které má ve světle slunce pokaždé jinou barvu. Z ostrova Gili Meno se díváme zpět na Lombok a na severní straně, jen co by kamenem dohodil, se nachází poslední z trojice, ostrov GiliTrawangan.
-13- Okolo osmnácté hodiny se vždy náhle setmí a místní restaurace připravují své stoly, které vystavují před barem zejména tehdy, nabízejí-li čerstvé rybí speciality. I my jednou překonáváme vlastní rozpočet a objednáváme si za 70 tis. čerstvě grilovaného tuňáka anebo mečouna či jinou mořskou, ale vždy velmi dobrou rybičku. Grilovaný steak se rovná ceně dvou piv, velkých bitangů. Warung Rust je nejpopulárnější restaurace postavená směrem k Lomboku, stojí na kůlech nad mořem a návštěvník tak má krásný výhled na sousední menší ostrov Gili Air. Ranní snídaně, palačinky s čokoládou a banánem, ozdobené šlehačkou, která je servírována v ranním slunci, to je nezapomenutelný zážitek, který si Lenka dopřává i po standardní snídani v našem Tao kombo příbytku. Tři dny lenošení, tři dny čtení hezkých knížek, ale i vyjednávání s místními prodavači o ceně ananasu či kokosového ořechu, plynou tak rychle, že den před odjezdem zjišťujeme podmínky přepravy na Gili Trawangan, odkud máme již pevně zajištěnou přepravu rychlolodí na Bali. Public boat jede poslední den ráno v 8.50, naše rychlá loď by měla odjíždět v 11.00, vše musí klapnout, protože nás čekají v Padang bai na Bali, kde máme nástup do zajištěného hotelu Puri Rai. Lodní lístky kupujeme v den odjezdu s dostatečným časovým předstihem a sledujeme místní, kteří se postupně shromažďují ve svátečním oblečení. Asi se na Trawanganu koná něco zajímavého a tak obyvatelé jediné velké vnitrozemské vesnice vyráží na větší, ale i mnohem rušnější vedlejší ostrov. Platíme, tuším, 25 tis. za osobu, a plně naložená loď s malým zpožděním vyráží na svoji krátkou cestu. Za chvíli po vyplutí kapitán najednou brzdí a z vody vylovují osaměle plovoucí sklolaminátový kajak, který se někomu ztratil. A jak známo, takto nalezená loď bez posádky se stává majetkem jejího zachránce. Tak praví námořní právo. Plavba trvá maximálně půl hodiny. Trawangan nás vítá s úplně jinou atmosférou, než jsme byli zvyklí na Menu. Na jediné hlavní ulici je vedle sebe natěsnáno velké množství barů, restaurací, hotýlků či bungalowů a různých poboček cestovních kanceláří. My rychle vyhledáváme tu naši, Wahana, která vlastní tzv. speed boats, rychlé čluny, které zajišťují přepravu mezi Gili Islands a Bali. Cesta má trvat asi dvě hodiny a podmínkou je klidné moře, protože se jede tzv. volným mořem. Z Trawanganu je za dobrého počasí vidět na Bali jen místní dominantu, sopku Gunung Agung, která svojí výškou přes tři tisíce metrů a aktivní činností, prakticky ohrožuje celé jižní pobřeží ostrova Bali. V kanceláři hlásíme, že zde máme rezervace za speciální cenu 350 tis. na osobu, cena lodního lístku na prospektu je okolo 600 tis. Po chvíli hledání musí tuto speciální cenu svým podpisem v knize potvrdit i šéf pobočky. My máme lístky, tedy již snad i jistotu, že se na naši poslední zastávku na dlouhé cestě dostaneme včas. Na loď se vejde asi 60 lidí, každý má podobný bágl jako máme my. Loď, která přijíždí z Bali, má zpoždění, po příjezdu se nejdříve nakládají zavazadla do podpalubí. Potom je dovoleno obsadit palubu. Rozdělujeme se, já se snažím dopracovat po žebříku na střechu – později toho i trochu lituji – chci mít hezký rozhled a možnost k fotografování, Lenka s Lukášem se uvelebí v salonu, kde mají hezká čalouněná sedadla, ale horší výhled a později, po příjezdu na Bali, potvrzují, že toho moc neviděli, protože kolem byla jen samá voda. Loď je osazena pěti silnými závěsnými motory, každý má 200 koní a nabírá neuvěřitelnou rychlost. Nárazy na vlny jsou však tak silné, že se na té střeše, kde se nás nachází mnoho, sotva držíme, fotoaparát ukládám tak, aby se k němu voda nedostala. Dva tři snímky a dost. Čelíme vodní tříšti, kterou rozráží nos naší lodi. Voda je doslova všude. V Padang bai opouštím loď pěkně mokrý, ale triko půjde v hotelu stejně do „pračky“. Lenka s Lukášem jsou v pohodě, ale moc toho neviděli. V přístavu kotví jiná rychlá loď od konkurenční firmy, ta má dokonce sedm motorů a každý má sílu 300 koní – tak až se toto vše pustí na plný výkon, tak to musí být zážitek. Padang bai na Bali se má stát naším domovem na příštích osm dní, budeme se potápět, cestovat vypůjčeným autem
-14- po vnitrozemí, navštívíme Aničku kousek od Denpasaru v jednom resortu a hlavně, musíme dořešit naše letenky pro zpáteční cestu, protože povedená společnost, která nám letenky zajišťovala, zarezervovala nástup do letadla do Soulu ne v Denpasaru, jak jsme požadovali, ale v Jakartě, která je na ostrově Jáva a cca dvě hodiny letu směrem na západ. První, co nás upoutá po vystoupení na pláž kousek od hotelu Puri Rai, kde máme zajištěné ubytování, je nové potápěčské centrum OK Divers. Investice, do které se pustila majitelka Radka se svým společníkem, která významným způsobem přispěla k tomu, že naše cesta dosud probíhá bez problémů. Nové potápěčské centrum má již téměř dokončený bazén s okny pod vodou, kde adepti tohoto překrásného sportu budou moci provádět první podvodní pokusy pod dohledem slovenských i českých instruktorů. Palmy jsou již osazeny, dělníci brousí překrásné dlažby. Oficiální uvedení do činnosti má být ke dni 1. 10. 2013, nezdá se však, že by místní budovatelská firma tento termín brala vážně – a to jí hrozí zvláštní penále za pozdní předání ve výši X USD za každý den. Druhá fáze tohoto projektu bude realizována v roce 2014, kdy vznikne cca 29 pokojů a tak při možné příští cestě již budeme moci bydlet „doma“. V hotelu Puri Rai na nás již čekal dobrý známý, šéf recepce, který si nás pamatuje z pobytu před dvěma lety. Jsme zde opravdu „jako doma“. Náš velký rodinný pokoj je u prvního ze tří bazénů v prvním patře. V tomto obytném bloku, se čtyřmi velkými pokoji s klimatizací, vybudovali úplně nové a velmi prostorné koupelny, na pokoji se nachází dvě široká dvojlůžka, čtyři lidé zde za 550 tis. rupií mohou pohodlně přebývat. Internet je rovněž dostupný, i když s určitými výkyvy. Snídaně doznaly změny, již je k dispozici volný výběr palačinek, opékaných banánů v těstíčku, různé tropické ovoce jako papaya, ananas, vodní meloun apod. Jíst můžeme do sytosti a tuto změnu k lepšímu jsme velmi ocenili. První úkol, na jehož splnění mi velmi záleží, má své kořeny v roce 2011. Tehdy jsme společně s Lenkou vystoupali nad vesnici silnicí, která končila v banánové plantáži. A zde jsme objevili domek snad největšího chudáka obce. Žil zde s asi sedmiletým synem, domnívali jsme se, že je to jeho dědeček. Omyl, ve skutečnosti to byl otec. Pořídil jsem hezkou fotografii a dal jsem si za cíl tuto fotografii doručit po dvou letech. Vydal jsem se sám na toto místo a nalezl jsem na konci silnice, která byla mezitím opatřena vrstvou provizorního asfaltu, dřevěná vrátka zamknutá na zámek. Hranice pozemku byla chráněna trnitým křovím, ale byla zde díra. I vstoupil jsem na tento cizí pozemek s domněnkou, že majitel může někde obdělávat své políčko. Dvě nuzné kravky mne pozorovaly. Domeček – tehdy z hlíny, nyní již dřevěný, spíše však kůlna, myšleno našima očima, byl zavřený na visací zámek. Již jsem si myslel, že majitel zmizel. Jeho jméno vyslovili v recepci hotelu, když jsem je informoval o cíli mé cesty. Vypadá to, že v Padang bai zná každý každého. Už jsem chtěl stejnou dírou tento pozemek opustit, když jsem pana majitele najednou uviděl, jak přichází od oné branky, kterou opět pečlivě uzamknul. Zavolal jsem na něj, jeho reakce byla nejdříve velmi podivná, stav zděšení na jeho tváři nebylo možné přehlédnout, ale najednou, když uviděl svoji fotografii se synem, tak se mu rozzářily oči, ve kterých se objevily slzy. Otevřel svůj příbytek, kde se nacházela jen dřevěná prostá postel, jinak nic, ani kousek nádobí, prostě nic…neuvěřitelné, že někdo může takto někde bydlet. Posunky se mi snažil sdělit, že syn je nyní na Jávě a chodí tam do školy. Alespoň to. Žije a žije i jeho otec. Myslím, že větší radost jsem těmito snímky, ke kterým jsem ještě přidal obrázky jeho bezprostředního okolí, banánovníků, jejich překrásných květů v detailu, nemohl udělat. Možná, že kdybych přinesl něco k jídlu, byla by jeho radost ještě větší, ale nic jiného, ani peníze, abych jej obdaroval, jsem v tu chvíli u sebe neměl. Věděl jsem, že když mne tento člověk
-15- pouštěl ven a za mnou zamykal tu pomyslnou branku, že je to možná naposledy, co jsme se setkali. Ve čtvrtek12.9. nás čeká první zdejší potápěčská akce. A hned to bude vyhlášený „Manta point“, místo, které se nachází na západním výběžku ostrova Nusa Penida, místo, kde jsme manty viděli již před dvěma lety. Těšíme se moc a současně začínám mít trému, zda po delší pauze zvládnu ovládání fotoaparátu s novými blesky pod vodou, neboť na Komodu jsem se výbavu neodvážil vzít do vody kvůli obavám ze silných proudů a z toho, že budu mít dost práce sám se sebou. Každá novota, zvláště je-li použita při potápění, vyžaduje soustředění, nácvik pohybů, a to vše je navíc umocněno mojí vlastní obavou o mne samotného. Ještě si nejsem jistý. Naše rychlá loď vyplouvá na poněkud rozbouřené moře, kapitán vykonává před vlastní plavbou typický rituál, modlitbu k bohům, kteří nás budou ochraňovat během cesty a spolehlivě nás ve zdraví dovedou zpět domů. Loď se řítí pod tahem tří silných motorů Mercury, jsou téměř nové, měly by vydržet, v jednu chvíli se ocitáme na volnějším moři, vlastně oceánu. Silně přemýšlím o tom, zda tam nakonec skočím, anebo zda to ještě vzdám. V mém případě to chce jistou odvahu – pak už to bude dobré, už budu muset použít naučené praktiky a vše bude probíhat skoro automaticky. Ale ten první moment, ten rozhoduje. Na místě je již několik jiných lodí, hladina je docela rozbouřená, kapitán ponechává motor v chodu, aby nás to nemrštilo směrem ke skalám, které nejsou moc daleko, místo se totiž nachází téměř u břehu. Do vody skáčeme „pozadu“ kotrmelec a hned po otočce a vynoření vkládám do úst automatiku, vrhám se po lodníkovi, který drží v ruce fotoaparát s příslušenstvím a hned od lodi na místo soustředění. To vše je nutné udělat během minuty, krátká kontrola a signál – dolů. Zanořujeme se asi do patnácti metrů, sleduji divemastera, Elču, slovenskou průvodkyni, abych měl případnou pomoc u ruky, a proplouváme sem a tam a čekáme. Manta nikde. Voda není zrovna moc čistá, fotky, budou-li nějaké, za moc stát nebudou, to si uvědomuji v prvních chvílích. Vlny jsou dole cítit velmi silně a s námi to houpe tu pět metrů či více vlevo a hned zase vpravo. Jsme jako na houpačce, nemá smysl se tomu bránit, moře je totiž vždy silnější. Dobrý žaludek – nejraději ne moc plný – je garancí, že to bude OK. Ještě nikdy jsem jej neobrátil do regulátoru…. Ostatně, ani nevím, jak se „to“ dělá pod vodou. Budu se muset zeptat těch zkušenějších. Určitě to musí jít…. Zkuste si to představit…. A najednou, tady je, první manta královsky proplouvá nedaleko nás, máme ji přímo před nosem, pusu roztaženou „od ucha k uchu“ a nabírá pro ni blahodárný plankton, ten plankton, který mi bude kazit fotky. Má rozpětí minimálně čtyři metry. Crystal bay, to je naše druhá zastávka po vynoření. Místo na cestě zpět, asi půl hodiny plavby, rovněž na ostrově Nusa Penida, je to nádherná zátoka s malou vesnicí, v moři se tyčí malý skalnatý ostrůvek se schody vedoucími nahoru na vrchol skály, kde se určitě schovává modlitební stánek místních. I tady je moře neklidné a náš druhý ponor toho dne bude zaměřen na pátrání po mola mola. Málokdo ze suchozemců asi ví, co je to mola mola. Český výraz měsíčník neznamená nějaký časopis vycházející každý měsíc, ale znamená označení ryby, která při troše fantazie vypadá jako měsíc v úplňku. Tato skutečně exotická ryba, asi větší než člověk, žije v hlubinách Indického oceánu a právě v těchto končinách, a většinou jen v září, vystupuje k hladině z velkých hloubek. Zde se nechá očistit o parazitů tzv. čističi – malými rybkami, kterým chutnají její paraziti na povrchu kůže, anebo vlastní kůže odumřelá. Je to též jediný okamžik, kdy lze pořídit krásné fotky tohoto zvláštního tvora. Ještě nikdy jsem ji v moři nepotkal, znám ji jen z odborných článků a vyprávění jiných potápěčů. Představme si velký placatý disk postavený na výšku, po stranách jsou malé oči, na hraně velmi malá (ve vztahu k obrovskému tělu) tlamička a ploutvičky, které jsou snad jen jakoby na hraní. Zvláštní, ale má vlastně i dobrosrdečný výraz, tak hezky se kouká. Naše malá čtyřčlenná skupina
-16- se přibližuje k hluboké propasti, dno vidět není, ale odtud by se mohla vynořit – bude-li chtít. Takových jako my už tady čeká hodně. Naše stoupající bubliny jistě ruší posvátný klid, ale jsme plni očekávání. Počítač ukazuje 32 metrů, naše kolegyně Elča, znalec místních poměrů, sestupuje ještě kus pod nás, aby se lépe podívala, zda tam někde není to, na co čekáme. Tlak v lahvi klesá, brzy budeme muset ponor ukončit, když tu náhle, tam dole, hodně hluboko, se objevuje tmavomodrý stín, placka pomalu stoupá nahoru. Čekáme, disk se však zastavuje a výš se jí nechce. Přesto cvakám a pořizuji pár snímků, kde jen já mohu později definovat, že je to ona. Neznalec řekne, jo, je tam, něco modrého, flek, ano, je to asi velká ryba, no ploutve jsou přece jen vidět. Jít dolů k ní, to nemá smysl, bylo by to i nebezpečné. Musíme končit, naše minuty jsou sečteny, chceme-li se bezpečně vynořit a tím si zajistit i tuto radost pro příště. Zákon schválnosti však funguje dokonale. Nazítří, jiná skupina potápěčů, má to fantastické štěstí, že ryba, nejen že přišla, ale předvedla se v neskutečné nádheře, o čemž svědčí i publikovaná fotka na facebooku u Ok divers. Fotka je pořízena i s potápěčem v pozadí a tak je více než zřetelně vidět, jak malí jsme my suchozemci proti tomuto obru. (viz následující odkaz): https://www.facebook.com/photo.php?fbid=555873011151566&set=pb.373032286102307.-2207520000.1387536866.&type=3&theater Přesto to byl obrovský zážitek, zase bylo něco poprvé, bude se to někdy vůbec opakovat? To nikdo neví, já tomu moc nevěřím, ale přeji Lence, aby se jí to v jejím mladším potápěčském věku podařilo. Další den zůstáváme na tzv. domácím reefu, voda je čistší, místo známe z ponoru před dvěma lety a tak počítáme s tím, že naše třímetrové žraloky najdeme tam, kde si myslíme, že budou – a oni tam i byli, otráveně se zdvihli a majestátně odpluli o kousek dál, aby čekali, až vypadneme z jejich domova, aby se opět vrátili na svá místa. Poslední potápěčský den Lenka vzdala, já jsem se znovu vypravil na „Manta point“ i Crystal bay. Manty tentokráte byly, alespoň dvě, na Crystal bay to bylo pusté, mola mola zůstala někde dole, prostě nás nechtěla vidět. Ale co, příště to snad bude lepší. Na tom potápění je fantastické vlastně to, že vždycky je to jiné, laici se sice diví, proč do těch děr lezeme, ale jen my známe odpověď, a kdo to zkusí poprvé, určitě to nevzdá. Nás však čeká další dobrodružství, tentokrát se budeme dívat na oceán z výšky, ze skal, na kterých se nachází resort Karmakandara. Návštěvě tohoto luxusního rekreačního střediska předcházelo pozvání Aničky, mé neteře žijící v Sydney, která zde již minulý rok pracovala a pořádala kurzy kynesiologie. Manažerka resortu ji požádala, aby i v tomto roce našla volný termín a uspořádala zde jak různé kurzy, tak i soulový malý koncert pro místní hosty. Jejím koníčkem je zpěv, vlastní textová i hudební tvorba, obé zaměřené na soul. http://www.anikiko.com ITUNES ANIKIKO http://www.facebook.com/AniKiko http://www.youtube.com/kikomusicani Produkuje CD pod pseudonymem Anikiko, její hudbu lze nalézt na internetu pod koncovkou com. S sebou si vzala marketingovou manažerku a k dispozici dostala zdarma jednu z vil, kterých je zde mnoho. V roce 2010 vyhrála světovou amatérskou soutěž v daném oboru. Abychom se na místo mohli vůbec dostat, zorganizovali jsme zapůjčení auta. Opět pomohla Radka, majitelka potápěčského centra v Padang bai, naší
-17- balijské základny. Denní taxa za půjčení vozu činí 100 tis. rupií (asi 7 EUR) a to je suma, která jistě nikoho neodradí od možnosti poznat balijské vnitrozemí. Náš cíl se však nachází na břehu moře. Volíme dostatečnou časovou rezervu, protože velké zácpy okolo letovisek jako je Sanur a Kuta by mohly způsobit, že na místě nebudeme v dohodnutou dobu. Jen krokem projíždíme okolo Kuty a napojujeme se na žlutou silničku, která prudce stoupá směrem na jih, projíždíme vesnici Jimbaran, stoupáme dobrých dvě stě metrů nad moře do oblasti Ungasan, která se nalézá na poloostrově Bukit Badung. Příroda je zpustlá, míjíme různé odbočky zřejmě k jiným hotelům a musíme se i ptát, abychom nalezli tu správnou. Odbočujeme ze žluté silnice na ještě menší, která již na mapě není, a po ujetí asi 2 km přijíždíme k parkovišti, na kterém stojí luxusní limuziny. Je chráněno ochrankou a spuštěnou závorou. Najíždíme naším špinavým jeepem a obsluha, poté co zjišťuje, že jsme evropsky zbarveni, ochotně otevírá vstup na jedno jediné místečko, které zde zbývá. Náš oděv vůbec nezapadá do oblečení místních hostů, kteří způsobně nosí dlouhé světlé kalhoty a tu a tam usedají do elektrických golfových vozíků, které zde zajišťují přepravu po chodnících, jejichž šířka je snad přesně dimenzovaná na šířku těchto vozítek. Na recepci si všímám upoutávky na kurzy „Anikiko“. A tak, když vyslovujeme, že bychom rádi hovořili s Ani Neradílkovou, tak se recepční jen náznakem na sebe dívají a zjevně neví, o koho jde. Na nás se však usmívají se slovy „ano jistě, počkejte chvíli“. Budíme zvláštní zmatek, který odezíráme z výslovnosti v místním jazyku, kdy se občas najednou objeví, Yes, Anna Neradilek, či Anikiko, apod. Po chvíli čekání se dozvídáme, že slečna Ani má jednání v restauraci s manažerkou a tak musíme čekat. Radiem se spojili s nejbližším řidičem golfového vozíku, který slouží jako místní taxislužba, a za chvíli již nasedáme a odjíždíme směrem k hlavní restauraci. Přejezd je docela dobrodružná záležitost, elektrický vozík hravě zvládá náhlé klesání a následně zase stoupání podle místního terénu, který je velmi prudký. Komplex je vystavěn vlastně na hřebenech skal, na úbočích a v údolích a to vše je propojeno chodníky, přejezdy přes mosty, prostě zvláštní, půvabné. S Aničkou se konečně potkáváme po mnoha letech, kdy jsme se neviděli. Naposledy to bylo v Praze při příležitosti kulatých narozenin Jirky, jejího otce. Tehdy přiletěla do Prahy v utajení. Chtěla překvapit svojí písní věnovanou právě jemu, avšak v osudný den musel Jirka strávit v pražské nemocnici po silné srdeční nevolnosti. Vítání v tomto překrásném prostředí nebere konce, usedáme k pozdnímu obědu a potom se vracíme k autu, abychom vlastně potají, protože se na recepci neregistrujeme, přenesli naše malé „ ruksáčky“ do její vily. Vše proběhne hladce – říkám si, jak snadnou cestu by měl případný terorista, jen by musel být evropsky oděný a nikdo by se nepozastavil při vstupu přes recepci. Anebo platí druhá varianta, že personál nás jistě zaregistroval, ale proto, že jsme byli hosty Aničky, neodvážil se nás dále oslovit. Celý pobyt v tomto resortu byl vlastně tak trochu „na černo“. Odpoledne věnujeme prohlídce vily a okolí, osvěženi v soukromém malém bazénu s následnou relaxací na lehátkách, to vše patří ke každé vilce. Dům má tři ložnice, pracovnu. Obývací pokoj spojený s kuchyňskou linkou o velikosti tak možná 60-70 m2 je vybaven domácím kinem, připojením na internet. Kuchyňská linka obsahuje vše, co je třeba. Anna nás důrazně upozorňuje na nutnost zavírat všechny dveře do budovy velmi důkladně, protože právě před dvěma dny tlupa chytrých makaků, opic, které jsou zde skutečně doma, vybílila malý bar a vyjedla všechny slané dobroty včetně buráků a jiných oříšků. Škoda dosáhla více než 50 AUD.(austr.dolarů) Podobnou partu jsme měli tentýž den možnost vidět při výpravě na jiná působiště, a byl jsem udiven, jak perfektně dokáží šplhat po svislých zdech za použití nejmenších chytů. Šplhání po hladkých betonových
-18- sloupech není pro ně vůbec žádný problém. Stejný styl, jako u nás lidí při šplhu na tyč. Pochopil jsem, že důsledná ochranná opatření jsou skutečně nutná. Pozdě odpoledne se přemisťujeme na samý vrchol resortu, jedno patro nad venkovní restauraci, kde je překrásný výhled na oceán, na velký bazén umístěný na skalách a jehož hrana je vlastně nad hlubokým srázem. Bar, který je zde umístěn, poskytuje perfektní osvěžení v tom parném odpoledni. Probíhají přípravy a zvukové zkoušky pro vystoupení Aničky, které je společně s občerstvením pro pozvané hosty v režii hotelu. Připadáme si zde jako v ráji a cítíme se nesví, protože sem vlastně vůbec nepatříme. Nemáme cca 1300 USD na jednu noc, nejsme ani spolumajitelé oněch vilek, které lze koupit např. na 14 dní v roce v rámci tzv. share systému. Hosté postupně přicházejí a teprve v tuto chvíli si uvědomujeme, že budeme-li se chovat přirozeně, zřejmě nikdo nepozná, že jsme zde jen na chvíli. Druhý den řešíme, zda po návštěvě pláže, která je kdesi dole u moře v hloubce nějakých 150metrů pod námi, odjedeme tak, jak jsme si to původně naplánovali, anebo zda využijeme nového pozvání Aničky k tomu, abychom zůstali ještě den, do neděle, kdy i ona bude ve večerních hodinách odlétat zpět do Sydney. Nakonec volíme akceptaci pozvání a vlastně celý den trávíme na spodní pláži, kde je o nás rovněž perfektně postaráno. Tu přinesou pivo bitang, krátce na to přistane u našeho stolku ještě pizza a jediné, co možná trochu může vadit, že nemůžeme jít daleko do moře, protože příboj, který je asi 100m od břehu je skutečně velmi silný. Vlny dosahují výšky možná více jak 5 metrů a zvuk příboje je slyšet hodně daleko. Skutečně, zhruba každá desátá vlna je velká a přenáší se až k nám na břeh. Přístup k pláži, to je samostatné téma. Právě v sobotu bylo možné, aby i turisté, kteří nebydlí v hotelu, si mohli koupit vstupenku do pozemní lanovky, která jezdí celý den nahoru a dolů. Nám stačí říci tajemné slůvko „vila 46“ a máme dopravu zdarma. Kabina pojme 5 cestujících a sjezd dolů či nahoru trvá asi pět minut. Výhled na volný oceán je překrásný, umocněný nádherným počasím, které nás stále po celou naši cestu vůbec neopouští. Každá radost jednou končí. Okolo šesté hodiny se velmi rychle stmívá, jsme šest stupňů pod rovníkem na jižní polokouli a čeká nás poslední, trochu slavnostní večeře, kterou absolvujeme v oné překrásné venkovní restauraci. Je stále teplo, žádní komáři se na tomto místě v mírném vánku neodváží nám znepříjemnit poslední chvíle s Aničkou. Zítra, v neděli, po pozdní snídani, tedy vlastně před polednem, nastartujeme naše na parkovišti odpočívající vozidlo. Vracíme se zpět do vnitrozemí. Půjčovné jsme si mailem bez problémů prodloužili o jeden den, a vozidlo máme vrátit až v neděli večer. Cestou zpět pochopitelně zabloudíme a najednou se octneme na slepé cestě před branou a ochrankou jiného resortu, ochotně nás nechají u nich otočit a podle rad se pokoušíme dostat zpět směr Kuta, Denpasar a cílem je zoopark a botanická zahrada severně od Denpasaru. Jen pomalu postupujeme v různých zácpách, když najednou nás po pravé ruce předjíždí motocykl, který se ptá, kam že to chceme dojet. Jakoby náhodou nám říká, že i on jede stejným směrem. A tak nás následně dovede až k parkovišti a diskrétně čeká, aby následně splnil svoji původní (a hlavní) povinnost. Dostat nás tam, kam on má uloženo. Ale to chápeme až mnohem později. Od návštěvy zooparku s papoušky nakonec ustupujeme, to poté, co nám u pokladny sečtou celkovou sumu za vstupenky, která se rovná ceně jedné noci v hotelu. Peníze již máme tak trochu odpočítané až do konce pobytu a myslíme si, že jako znalci a bývalí chovatelé papoušků, si takovou návštěvu za tak vysoké peníze alespoň dnes můžeme odpustit. Zjišťujeme, že nejsme sami, kdo po seznámení s horentní sumou za vstupné
-19- otáčí a naštvaně odjíždí z tohoto místa. Ti, kteří zde byli, říkají, krásné, ale opravdu na místní poměry hodně drahé.(asi 25 USD na osobu). Teď však přichází chvíle pro našeho „průvodce“, který čeká opodál a přesvědčuje nás, že 3 km odtud je malá kávová farma, kde budeme moci ochutnat speciální balijskou kávu, seznámit se s jejím pěstováním a to vše jaksi zdarma. A tak jedeme. Ano, ochutnáváme asi šest druhů kávy, k tomu ještě různé druhy čajů, ale poplatek 50tis. rupií za jednoho nás nemine. Tolik totiž stojí ochutnávka té pravé cibetkové kávy, která je pak na letišti k mání za nějakých sto dolarů a je to skutečně ta nejdražší káva na světě. Kávová zrnka se totiž nesbírají na plantáži na kávovníku, ale ta nejlepší zrna konzumují malé šelmičky, které se nazývají cibetky. Tito tvorové totiž velmi dobře vědí, která zrnka kávy jsou již dokonale zralá a místní domorodci následně velmi pečlivě prohledávají plantáž a v trusu těchto šelem vyhledávají ona zrnka, která projdou střevním traktem cibetky. Zrnka se následně dobře vyčistí a praží se již klasickým způsobem. Tato velmi cenná káva (Luwak) je skutečně nejcennějším kávovým produktem na světě. Pro nás však ochutnání takové kávy není tak strhujícím zážitkem a docela je i možné, že jiné druhy, které ochutnáváme souběžně, jsou pro naše chuťové buňky lepší. Je možné, že i představa o vysoké ceně naše vjemy trochu ovlivňuje. Ale představíme-li si složitost sběru, zrnka po zrnku, a co všechno musí sběratel vlastně prozkoumat, pak lze pochopit, že tento produkt je opravdu velmi zvláštní a drahý. Po výkladu a seznámení se s rostlinami (ostatně kávovníky jsme již potkali i na Floresu) máme ještě možnost nakoupit dárky domů v místním podnikovém obchodě. Na parkovišti se s námi loučí „náš průvodce“ na motocyklu, který „již dále nejde“ a teprve nyní se představuje, že je „obchodním zástupcem“ firmy. Takový obchodní zástupce v této lokalitě má jednu výhodu, umí velmi citlivě rozpoznat v silniční zácpě svého potencionálního a evropsky vypadajícího budoucího klienta. Tomu našemu se to perfektně podařilo. Vzpomněl jsem si na ty, kteří byli dvacet let mými podřízenými. Jak by se asi chovali? Odpolední projížďka autem nás ještě dovede do Ubudu, města umění, překrásných dřevořezeb a vůbec výrobků z drahých dřev a jsem přesvědčen, že právě zde nakupují mnozí čeští obchodníci s „exotickým nábytkem“. Ostatně teakovou židli zde pořídíte za nějakých možná dvě stě korun českých. Obstarat kontainer a dopravu domů, to už je ten nejmenší problém. Pozdě odpoledne se mění počasí a my se setkáváme s prvním deštěm, stále však je teplo a tak těch pár kapek nikomu nevadí. Naše cesta pomalu končí, plány, které jsme si dali, ty jsme pochopitelně díky návštěvě resortu a Aničky vůbec nesplnili, ale nelze mít vše a v tak krátké době. Bude někdy příště? (www.karmakandara.com) Auto vracíme večer v hotelu nepoškozené. Je to malý zázrak, poprvé v tak hustém provozu s vozidlem, které má volant vpravo, poprvé v levostranném provozu. Poprvé v divočině, kde se předjíždí ze všech stran a hodně divoce. Je divné, že jsme ale viděli jen jednu malou dopravní nehodu. Podařilo se nám však vjet do jednosměrné ulice, kde teprve v polovině nás zastavil na píšťalku pískající šílenec, který zastavil veškerou dopravu, milostivě nám pokynul, že se na miniplácku můžeme otočit a vypadnout. Značka tam byla, jak jsme si všimli při návratu, ale hodně zarostlá v křoví. Ale vše proběhlo v pohodě, píšťalka sice zpívala hodně vysoko, bylo to však něco, jako dirigentova taktovka. Další dny strávíme již jen v Padang bai, přidáme i nějaké potápění a poslední dva dny již jen relaxujeme. V neděli večer, ihned po příjezdu, ještě řešíme cestu zpět. Ve čtvrtek nám totiž letí letadlo do Soulu z Jakarty, takhle nám to zařídil náš vykutálený zprostředkovatel pan Ram… z firmy Cestovní centrum z Pardubic (každého varuji, před spoluprací s touto firmou a tímto člověkem, který se dostal, možná ne vlastní vinou, do
-20- velkých finančních potíží, a mnoho lidí neodletělo do zahraničí, byť své letenky mu uhradili. V době psaní této zprávy již bylo Centrum zrušeno.) Celou cestu nám sliboval, že nám zajistí přelet z Denpasaru do Jakarty, když už to takhle pěkně zpackal, ale nezajistil nic. Poslední ultimátum, právě v den, kdy jsme byli v resortu Karmakandara, opět nedodržel a tak jsme čtyři dny před plánovaným odletem během deseti minut měli – opět s pomocí Radky – zajištěné letenky z Denpasaru do Jakarty za nějakých 422 tis. rupií na osobu (cca 28,- EUR, zhruba dvouhodinový let, bez lokální letištní taxy). Jediné, co na celé věci bylo trochu nepříjemné, bylo to, že z Jakarty odlétáme až ve 22.00 a budeme zde mnoho hodin doslova tvrdnout. Odlet do Jakarty je ve 13.00 a nevyplatí se ani jezdit někam „do města“ či do historické části, protože i zde jsou velké zácpy a jistota, že budeme včas zpět je nulová. Takže volíme jistotu zůstat na letišti, zdarma se přesunujeme žlutým autobusem na jiný terminál. Jakartu vidíme z letadla jako velkou vesnici a na letišti si ještě stačíme pozorně všimnout velkého hřbitova letadel, která zde stojí a zřejmě čekají na demontáž, včetně velkých Boeingů řady 747. V pátek 20. 9. 2013 ráno jsme již v Soulu, využíváme dokonale péči relaxačního centra včetně možnosti se zdarma osprchovat, relaxovat v pohodlných klubovkách, a okolo dvanácté hodiny se odebíráme do mohutného trupu naší 747. Letadlo není plné, máme k dispozici střední čtyřsedačku pro Lenku i Lukáše a já sám se uvelebuji na trojsedačce s oknem, která bude po celých více jak jedenáct hodin letu jen pro mne. Tento den je velmi dlouhý, nejdelší z naší celé cesty. A najednou jsme doma. Cesta skončila, jsme plni dojmů, mnohé z nich jsou zaneseny v tomto dokumentu. Až se k našim vzpomínkám vrátíme po letech, budeme si je lépe vybavovat. Berme to jako dokument, zprávu z cesty…. Co říci na závěr? Bylo to úchvatné, fantastické a bylo to poprvé, kdy jsme si vše zajišťovali sami s použitím internetu a zpráv jiných cestovatelů. A hlavně, nebylo to vůbec tak drahé. Bydlet jsme jistě mohli ještě levněji a skromněji, ušetřili jsme i dvoudenním pobytem v onom resortu na Bali, ale na tyto dny jsme stejně platili náš pokoj v Padang bai. Za to musíme poděkovat Ani. Lenka si stanovila limit, Kč 40 tis., skutečnost, nějakých 36 tis. její očekávání předčila. Budoucím cestovatelům přeji jen jedno. Mějte odvahu! Když chci, musím jen najít cestu jak. Pak to chce ještě čas na přípravu, jazykové znalosti a pak již jde vše jaksi samo. Zmíněná cena v sobě, pochopitelně, nezahrnuje poplatky za ponory a péči potápěčského centra v poledne o náš žaludek. A tak neváhejte a nechť si to každý, kdo má chuť, vyzkouší sám. Nám se to podařilo. Děkuji všem, kteří nám pomohli, v první řadě mé drahé polovičce, že našla odvahu k toleranci, bylo to totiž poprvé, kdy jsem jel do ciziny s někým jiným. Ale Lenka, naše vnučka, bude mít jistě hodně hezkých vzpomínek. Děkuji velmi i panu Aleši Drymlovi z Pardubic, který svým fantasticky tvrdým vlivem přiměl pana Ram… k tomu, že jsme letenky nakonec dostali a vůbec odletěli i s těmi problémy, které jsme v konci cesty již vyřešili sami. Existuje mnoho lidí v této zemi, kteří panu Ram zaplatili a dodnes čekají. Jejich trable řeší pardubická kriminálka. Těm, kteří si chtějí takovou cestu dopřát, radím, letenky objednávejte u opravdu prověřených společností, dnes mohu říci, že se to vyplatí. Možná pár stovek navíc nestojí za ty nervy. Děkuji celému týmu potápěčů v Padang bai, kteří bděli nad naší bezpečností, bez Radky bychom to nedokázali zařídit tak hladce a dobře a hlavně s důvěrou. A všem, kteří se do toho pustí, přeji jedno – Go on, jděte do toho, sami si dokážete, že to dokážete! Česká Lípa – říjen 2013

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Surová síra srdce mi svírá

    Indonéská sopka Ijen vypouští vulkanickou síru, kterou místní muži svádějí soustavou trubek a nechávají na vzduchu zatuhnout. Zářivě žluté bloky síry pak vylámou ze země a vynášejí je na povrch, kde za ně dostanou směšnou částku. Těžká dřina v více

Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@