A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Indonésie - Cestopisy

Praktické rady a zkušenosti na cestu do Indonésie

Jsme mladý pár baťůžkářů, kteří vyrazili do Indonésie na ostrovy Flores, Lombok, Bali a Jáva + nějaké menší. Vzhledem k tomu že jsme studenti, volili jsme co nejlevnější variantu.

Úvod

ČLÁNEK JE STÁLE VE VÝVOJI A PRACUJE SE NA NĚM

Po měsíci a půl stráveném na Indonézských ostrovech Flores, Lombok, Bali a Jáva jsme nasbírali pár zajímavých a praktických informací, které se nám zdají dobré vědět (alespoň my bychom to uvítali) a překvapuje nás, že to nikde není. Nejcenější budou pro cestovatele baťůžkářského typu (jako my). Neváhejte článek připomínkovat.

Článek je podáván absolutně bez záruky – vše co píšeme je naše vlastní zkušenost tak jak jí cítíme a jak jsme jí na naší krátké cestě poznali. Je to našimi vlastními slovy a co nejvěrněji. Na jiných místech a ve větším měřítku může být realita jiná. Naše zkušenosti pocházejí výhradně jen z lokalit vyjmenovaných výše. Pokud napíši „v Indonésii“, mám tím většinou na mysli „na námi navštívených ostrovech a dle nás i jinde“, případně budu jmenovat konkrétně místo/ostrov.
Pokud se vám to nelíbí, přestaňte prosím číst. Děkujeme za pochopení.

Následujících pár často nesouvisejících témat by mělo částečně osvětlit situaci a (ne)fungování systému v Indonésii bez nějakých růžových brýlí. Článek nemusí být aktuální (cesta byla podniknuta v červnu a červenci roku 2013) a je s tím potřeba počítat (například inflace u cen).

Další důležitou poznámkou, kterou je třeba mít na paměti při čtení tohoto článku je to, že jsme studenti a náš rozpočet byl VELMI omezený. Snažili jsme se vše udělat prakticky co nejlevněji ale stále zachovat nějaký rozumný kompromis mezi tím, abychom si danou zemi užili. Nepotřebujeme komfort a proto jsme nejen spali a cestovali vždy za co nejmenší cenu.

Seznam témat:
Ceník a ceny, placení, měna, výměna měn… Jídlo
Ubytování
Doprava (vízum, motorka, busy, bema, ojek…)
Mentalita lidí
Pasti na turisty a guide
Ostatní

Ceník a měna
Měna, výběr z bankomatu, platby kartou
V Indonésii se platí indonéskými rupiemi (zkratka IDR) a ke dni 29.08.2013 bylo 1000 IDR = 2 CZK. Nejmenší mince je 100 IDR = 0,2 CZK. S mincemi se setkáte málo, protože díky vysoké inflaci se dnes platí v tisících a milionech (1 000 000 = 2 000 CZK). Největší bankovka je 100 000 IDR = 200 CZK. Z bankomatů dostanete maximálně tedy jen tyto stotisícové bankovky, případně jen 50 000 IDR. To je na bankomatech vždy jasně označeno. Vybírání z bankomatů není z českých bank problém, poplatky si zjistěte před cestou. U mě to bylo u ČSOB u studentského účtu asi 95 Kč za výběr a dokonce i za „zandání“ karty do bankomatu (bez akce!), 9 Kč za zjištění bilance a pak ještě malé procento z každého výběru,. Některé banky (například nejrozšířenější BNI) má limit na výběr (1 500 000 IDR pokud jste u bankomatu s 50 000 bankovkami a 2 000 000 pokud u 100 000), čímž se vybírání prodražuje. Jiné banky ale limit nemají, nebo je vyšší (třeba 3 000 000). Z některých bankomatů se nám vybrat nepodařilo, je třeba zkoušet. Najít bankomaty nebyl nikdy problém, ve městech jich je dost (ptejte se po ATM - „ejtýem“). Platba kartou je možná jen výjimečně a jen ve velkých městech. Většinou je účtován poplatek (od 1%-10%). Není dobré na to spoléhat. Dokonce i potápěčský kurz bylo třeba platit v hotovosti, neboť platby kartou či převodem byly nemyslitelné.
Stotisícové a padesátitisícové bankovky jsou pro místní relativně velké a nečekejte, že vám všude vrátí na 100 000 bankovku, když si koupíte vodu za 5000. A není to bráno jako jejich chyba, ale chyba vaše. Myslete na to zvláště v dopravě (například ve veřejné, kde platíte třeba kolem 3000). Většinou v těchto situacích prodejce bankovku vezme a s ní z obchodu/restaurace zmizí – nemusíte mít strach, pravděpodobně běžel za svým kamarádem nebo vedlejšího obchodu rozměnit. Nikdy nám s tím neutekli a to se to stávalo často. Místní zkrátka platí většinou přesně. To obnáší nosit mnohem více bankovek, než jsme zvyklí. Lidé to řeší tak, že mají speciální tašku na peníze, se kterými v ní zacházejí jak s hadrem.
Ceník
Tento seznam by vám měl pomoci při odhadování cen služeb a veškerých artiklů. Mějte na paměti, že cena závisí na lokalitě (je turistická, nadmořská výška, blízko moře, vedle “sadů”, konkurenční prostředí…), na času (je sezóna pro dané ovoce, turistická, sucha…), inflace (průměrně asi 8%, viz http://www.inflation.eu/inflation-rates/indonesia/historic-inflation/cpi-inflation-indonesia.aspx a jiné zdroje) a podobně. V červenci 2013 došlo ke skokovému zdražení benzínu (celoplošně) z 5500 IDR = 11 Kč na 6500 IDR = 13 Kč za litr a tím pádem došlo ke zdražení veškeré dopravy a věcí na tom závislých (i ubytování a stravování). Ceny jsou někdy uvedené jako rozptyl. To je maximum a minimum za které se nám daný artikl podařilo koupit. Záleží často také na velikosti/počtu (třeba meloun nebo trs banánů) a kvalitě. Proto jde spíše o orientační ceny. Někde jsou ceny pevné (benzín u pumpy, warungy atp.) ale na trzích a v obchůdcích s oblečením atp. jsme smlouvali prakticky vždy. Více viz témat Turistické pasti.
Ceny jídla jsou uvedené v další části, ale může se to trochu prolínat.

Zboží/Služba
Cena

Vízum 30 dní
25 USD 1l benzín
Pumpa – 6500, stánek – 7000
Sim karta Telkomsel s kreditem 2000
47 000
Lokální volání 1 min
900
1 SMS lokální/mezinárodní
150/850
Dobytí kreditu 1 000 - 2 000
Papája
5000 - 15000
Trs banánků (20 ks)
10 000 – 20 000
Snakefruit 1 kg (cca 16 kusů)
14 000
Mandarinky 1 kg
14 000
Meloun vodní (menší)
5 000
Meloun žlutý
15 000
Durian celý
30 000
Mango 3 ks
10 000
Nasi/Mie goreng
Ulice: 7000-10000, restaurace: 18000-40000
Bulan
5000-30000
Ayam lalapan
20 000
Triko
20 000 – 30 000
Kraťasy/kalhoty
20 000 – 40 000
Náušnice (bez kamenů a kovů)
10 000
Brýle sluneční
20 000 – 30 000
Sarong
20 000 – 50 000
Kokosák
5 000 – 10 000
1 ks banana/tempeh/tofu goreng
500 – 1000
Půjčení motorky na jeden den
50 000
Pláštěnka
65 000
Ice tea
2500 - 5000
Sluneční krém

Šaty
50 000
Káva 1 kg nepražená
21 000
1,5l voda
2 500 – 5 000
Lichi 1 kg
20 000
Buráky s gulou 1 kg
25 000
1 ks gula mere (špalík 8 cm a průměr 3 cm)
10 000
Ovocný koktejl
6 000 – 17 000
Palačinka
10 000 – 20 000
Parkování
1000 – 2000 Vjezd na pláž
2000
Sušenky
8000
Mandarinky 1kg
10000
Bakso
7000-10000
Zmrzlina corneto
10000
Jablka 1 kg
14000
Maska + šnorchl
25000
Chleba (toustový) 700 g
7000
Opalovací krém (25 faktor)
45000
Káva (v restauraci nebo 50 g sušené)
3000
Hodina internetu
5000 – 15000
Rajčata 1 kg
12000
Pohled 1 ks
2000-3000
Poštovní známka 10000
Kakichurma 1kg (cca 12 ks)
10000
Letištní poplatky vnitrost./mezinár.
50 000 / 150 000
PADI Open water kurz (4 ponory)
3 600 000

Směnárny
Prakticky všude jsou “money changer”, případně přímo banky, ve kterých se dá směnit. Kurzy jsou skoro identické a liší se až na několikátém desetinném místě. Pokud budete měnit “drobné” jako my, je to celkem jedno. Směnárny jsou i na letišti, kde je lehounce horší kurz. Dejte si pozor na staré série bankovek – například americké dolary se dají v Indonésii směnit jen pokud jsou novější než 1996, případně 2000 (dokonce i v bankách). Jídlo
Připravte se na rýži, nudle, vývary, kuřecí, mořské potvory a HODNĚ oleje. Většinou se vaří na rozpálené WOK pánvi (někdy obřích rozměrů) na oleji, který se používá neustále dokola. Když si dáte například smaženou rybu (například Lele – takový sumeček), zkrátka se hodí do rozpáleného oleje a počká se. Stejně tak s kuřetem. Takový martabak (nebo jak se to píše, můžete se o něm dočíst níže) pak v oleji doslova plave. I tak nám ale velmi chutnalo. Porce jsou menší (pro nenažrané Čechy tak poloviční) a jídlo často vegetariánské. Některá jídla jsou kvůli muslimské základně čistě bez vepřového. Někde dostanete k pokrmu zdarma vodu.
To co označuji jako dochucovadla, neboli místně „kečap“, je to opět různé. Nejvíce se ale setkáte s klasickou sojovou omáčkou, chilli omáčkou, glutamátem, rajčatovým pyré a pak místními specialitami. Jednou z nich je „kecap manis“, kde z názvu se dá vyčíst („manis“ = sladké) že se jedná o sladkou omáčku. Chuťově se to velmi blíží sladkému balsamico octu, akorát to není kyselé. Za dochucovadla se samozřejmě neplatí
Na čili si dávejte velký pozor. Pro našince jsou jejich dávky a síla něco naprosto neúnosného (i pokud máte rádi „kořeněná jídla“) a proto je dobré se vždy zeptat, zda jídlo obsahuje čili (stačí ukázat a zeptat se: „chilli?“) a případně si říci, že ho tam nechcete („tidak chilli“). Jinak totiž riskujete, že z jídla nebudete nic kromě potu a bolesti nic mít, pokud tedy nechcete ohromit jak jste drsní. I jídla, která vám domorodci schválí jako nepálivá jsou většinou mírně ostrá, ale většinou na únosné mezi. Plno jídel se podává bez čili rovnou a jsou na stolcích položené mističky s dochudovadly a s čili. Pak je to na už na vás. Někde se také chilli schovává dost maskovaně – od klasické červené omáčky může být hnědé, nebo zelené (stále jako omáčka). Někde neváhají a rovnou vám nastřihají do talíře celou čili papričku.
Stravování se dá rozdělit do dvou tříd. Jídlo na ulici a jídlo v zařízeních typu restaurace (warung, padang…). Dle našeho názoru je nejlepší se stravovat na ulici. Má to několik výhod:
1. je to dobré
2. levné (20 Kč)
3. rychlé (30 sec – 5 min)
4. doopravdy “lokální”
5. poznáte jak to chodí a potkáte nové lidi
O stravování jinde se zmíním dále.

Na ulici - Jak to funguje a kde je najít Pod tímto pojmem myslíme „stánky“, které jsou ale z drtivé většiny vozíčky o rozměru asi 2×0,8m, které mají prosklenou horní část. V té dolní části se většinou schovává plynová bomba a hořák, na kterém se hřeje pánev nebo hrnec (dle typu pokrmu, který daný stánek obstarává) přístupný z horní části. Mají nespočet šuplíků a přihrádek s ingrediencemi, kýble s vodou atp. Jak jsem naznačil, u každého takového stánku se připravuje výhradně jeden pokrm (ale často na několik variant). Je hezké, že můžete vidět od začátku, jak se váš pokrm připravuje (což někdy může zkazit chuť už před tím, než se do jídla pustíte :D ).
Tyto stánky na ulici nehledejte dříve, než po páté hodině. Přes den je vůbec těžké se najíst (většinou kvůli nesnesitelnému vedru). V měsíci Ramadánu (z části červen a červenec) je to takřka nemožné, neboť muslimové za světla drží půst a nezbývá než mít jídlo vlastní, koupit si v obchodu a nebo jít do padangu (které bývají otevřené celý den – o těch až později). Zavírají v pozdních hodinách, většinou kolem desáté hodiny (jak kde…)
Jídlo si můžete vzít sebou a nebo si ho sníst na místě. Na místě u těchto stánků znamená, že dostanete (někdy) na sezení plastovou stoličku, příbor a jídlo na talíř. Stůl bývá jen někde. Sebou si jídlo můžete vzít skoro vždy. Balí se do bambusového listí, do papíru a do pytlíků (včetně nápojů a polévek). Cena je stejná.
Většinou se platí až při odchodu když dojíte.

Typy jídel

Začneme pokrmy, které byly k dostání napříč všemi místy, kde jsme byli a pak vyjmenuji pár místních jídel, které je možné dostat na ulici (ale většinou i v restauracích/warungách).
V Indonésii (jak jsem psal v úvodu, myslím tím “na námi navštívených místech a případně i jinde”) se pochopitelně jí nejvíce rýže (nasi), dále nudle (mie), kuřecí (ayam) a mořské potvory. Co se týče rýže a nudlí, nejrozšířenější je takzvaně „Nasi/mie goreng“ což je v překladu smažená rýže/nudle. Kromě toho, co zjistíte z názvu je do ní přidaná různá zelenina (salát, okurka) a pak dochucovadla (kterým se trochu zmateně v Indonéštině říká „kečap“ - s naším kečupem to nemá nic společného) včetně česneku a čili (o tom si přečtěte níže). V základu je „nasi/mie goreng“ většinou nepálivé. Často se ještě přidává vajíčko buď přímo do rýže a nebo pak jako omeleta jako „příloha“. Tento pokrm má asi bžilion variant a popisovat je nemá cenu. Příprava většinou trvá asi 5-10 minut a cena se pohybuje od 7000 – 10000. Dále je rozšířené „bakso“, což je kuřecí vývar s nudlemi a masovými koulemi (které jsou z mletého kuřecího, hovězího a kde je nemuslimská základna z vepřového). Nedochucuje se rovnou, ale máte možnost si ho dochutit sami, případně si říci. V polévce najdete také kusy listové zeleniny (špenát, salát) a někdy osmahnutou cibulku. Příprava je prakticky okamžitá – polévka je předvařené, koule připravené a pouze se to dá dohromady do misky. Cena je od 6000 – 10000.
Dále se jí varianty s kuřetem. Nejvíce se vyskytuje „Ayam lalapan“, což je prachobyčejné smažené kuře (často stehýnko) s rýží. Musí se ale nechat, že ačkoliv nejsem milovník kuřecího, umí ho prakticky všude udělat velmi chutné a šťavnaté. Cena je vyšší (maso je zkrátka dražší) a to 20 000. Ayam Satay (nebo Ayam sote) poznáte často podle kouře, který se kolem stánků s tímto jídlem drží. Jde o kousky kuřete napíchnuté na špejli v sladké ořechové omáčce. Kuře se opéká na kokosovém uhlí. Cena je 10 000 za asi 5 špejlí.

Dále existuje nespočet variant mixované zeleniny, která je ale spíše k dostání v restauracích. Mezi takové patří například „Cap cai“ (někde Cap cay). Jde jen o na oleji osmaženou zeleninu. Ze sladkých jídel je nejrozšířenější „Bulan“, což je prakticky tlustá palačinka na sucho opečená jen z jedné strany. Posype se (když je stále ještě na pánvi) čokoládou a případně polije kondenzovaným mlékem. Pak se přeloží na půl a podává. Jsou různé varianty s banány, oříšky atp. Cena se pohybuje dle plnění a velikosti od 5000 – 30 000. Příprava je asi 5 minut.
Dále jsou k dostání také jakési kynuté knedlíky z bílého těsta se sladkým nebo kuřecím plněním. Jmenují se „Bakpao“ (nebo tak nějak) a osobně, i když máme kynuté knedlíky rádi, nám moc nechutnali. Cena je navíc asi 3000-5000 za jeden knedlík, velký asi jako dětská dlaň.
U stejného stánku s Bulanem je často „martabak“ (tady si nejsem jistý správným názvem), což je omeletová kapsa plněná zeleninovým salátem (směs cibule, rajčat, salátu…) a případně kuřecím. Cena je kolem 15000 – 25000 dle plnění. Příprava asi 5 minut.
Na Jávě kolem města Solo (Surakarta) je velmi dobré jídlo Nasi liwet (případně skoro stejné Nasi gudeg), což je rýže vařená v kokosovém mléce s kuřecím. Příprava cca 5 minut.

Jídlo v „restauracích“
Máme na mysli ten typ stravovacích zařízení, které jsou fyzicky stále na stejném místě se stoly a nejde o přesouvající se stánky. Jídlo je dražší než na ulici (od 30% výše). Někde se objednává u okénka, někde k vám přijde kuchař=číšník (jak kde) a někde si napíšete objednávku na lísteček a ten odevzdáte. Obsluha je většinou pomalá (když vůbec existuje), protože často z části pracuje v kuchyni. Není na škodu si ji jít zavolat nebo si tam dojít. To co mají na jídelním lístku ne vždy mají – záleží na sezóně. Příprava obvykle trvá déle (opět záleží na sezóně a počtu lidí). Někde jsme viděli, že až po objednání vyrazil číšník/kuchař do místního obchodu a nakoupil si suroviny na námi objednaný pokrm. Platíte většinou až při odchodu (a to doslova – musíte se zvednout a odejít zaplatit).
Pro jednoduchost máme tři kategorie:
1. Warung – jde o místní typ restaurací. Často jsou levnější než další typy a je k dostání místní jídlo. Někde mají menu pověšené na zdi a někde dostanete i jednoduchý jídelní lístek. Jsou většinou otevřené (v turistických oblastech vždy)
2. Padang – těch je všude poměrně dost a jsou otevřeny celý den. Jde o speciální typ restaurací, kde je jídlo dopředu připraveno a vy si vlastně jen vyberete, co chcete. Nabídka je různá – od malinkatých padangu s 3 druhy jídla mají ty velké několik desítek různých jídel. Funguje to tak, že přijdete, dostanete na talíř rýži, pak si vyberete co chcete z nabídky a pak ještě většinou jakou omáčku (kari, chilli…) na to chcete. V nabídce většinou mají vajíčka, kuřecí (někde už rovnou v omáčce, smažené…), ryby (třeba i 20 druhů), chobotničky, krevety, brambory, omelety. Nevýhodou je, že se nedají odhadovat ceny. Ryby mohou stát od 10 000 za kus až 50 000. „Běžná“ porce „normálních“ jídel se pohybuje kolem 20 000.
3. Restaurace – tady jde zkrátka o restaurace západního (našeho) typu. Není moc co popisovat. Mají jak místní jídla, tak často i třeba těstoviny a steaky. Ceny jsou výrazně vyšší (klidně 2x-5x oproti ulici) a to proto, že jsou většinou pro turisty. Snaha o napodobení „našich“ restaurací ve snaze se přiblížit západu je někdy ale až dost komická a místním to zkrátka nejde. Kategorie luxusních restauracích nás nezajímala, takže se o nich ani nebudu zmiňovat.

Ubytování
My jsme po Indonésii cestovali a tím pádem jsme většinou na daných místech zůstali pouze jednu noc (s výjimkami). Dále bych chtěl zopakovat oznámení v úvodu, že jsme nehledali komfort a „mandi“ (turecký záchod – typický pro Indonésii) s kýblem se studenou vodou s místností ve které byla postel (výjimečně i jednolůžko) pro nás bylo dostatečné. Naopak jsme byli velmi překvapeni, že většina pokojů byla docela komfortních. Klidně bychom se spokojili s matrací na zemi a společným záchodem bez všech vymožeností za poloviční cenu, ale takové hostely jsme nikde nenašli.
Ceny ubytování se pohybují samozřejmě dle lokace a dle komfortu. Dále se v jednotlivých hotelech dělí na to, jestli chcete mít pokoj s klimatizací a nebo vám stačí větrák. Potom ještě (když je) na pokoj se sprchou, případně teplou a studenou vodou. Ve všech hotelech, kde jsme spali byla elektřina. V turističtějších oblastech i WiFi v ceně. Až na výjimky je v ceně zahrnuta snídaně, na kterou je dobré se zeptat – od kolika do kolika a co je jejím obsahem. Obvykle se skládala ze dvou káv nebo čaje (ten moc nedoporučuji) a palačinky (obvykle s banánem) nebo toastu (skoro suchého).
Typická cena za pokoj s velkou postelí pro dva, s vlastní „mandi“, sprchou se studenou vodou, větrákem (někde na zdi, někde jen takový ten stolní) a jednoduchou snídaní je 100 000 (200 Kč). Dá se ale „ukecat“ třeba i na 70 000 ale jinde mají fixní cenu 175000 a neuděláte nic). Za klimatizaci se většinou připlácí dvojnásobek. Tady bych rád podotkl, že jsme vždy spali jen v pokojích s větrákem a nebyl to pro nás problém, i když jsme zvyklí na to spát v zimě. Prvních pár nocí bylo horších, ale pak to šlo. Výhoda klimatizace je taky to, že se dá podchladit místnost a není v ní hmyz, kterého je v pokojích hodně. Jsou totiž často otevřené (střechy nejsou utěsněné nebo jsou místo oken jen takové „plaňky“). A poznámka, nebojte se ještěrek, které jsou všude. Jsou neškodné a nesvědčí to o špíně. Varování – v Indonésii v hotelech jsou docela rozšířené „bed bugs“, neboli štěnice. Pokud je v posteli máte, v noci vás poštípou (desítky štípanců) a navíc vám nalezou do věcí, ve kterých si je ponesete (a rozšíříte) dál. Nedá se proti tomu moc bojovat a bránit – snad jen vždy v pokoji prohlédnout prostěradla, jestli nejsou od krve. My jsme je naštěstí nepotkali, ale setkali jsme se s mnoha cestovateli, kteří bohužel ano. Zajímavé je, že ženy jsou pro ně mnohem chutnější a na může často ani nejdou, zatímco ženy jsou poštípané od nohou až k hlavě. Poznáte je dle toho, že oproti jednoho štípance jich máte mnohem více v řadě vedle sebe (štípou totiž několikrát za sebou). Místní na štípance používají tygří mast a doporučil bych to i vám. Někdy po štípancích zůstávají i jizvy.
S dělením hotelů je to těžké. Nejistá hranice mezi hostelem, penzionem, hotelem apod. To dost stěžuje. Je nejlepší si vždy projít alespoň pár hotelů a pak si vybrat. Nenechte se zlákat první nabídkou!!! Doprava
Doprava v Indonésii je přinejmenším zmatená a skutečně závisí na lokalitě. Zde mějte tedy na paměti, že budu opět mluvit jen o místech, které jsme projeli a případně budu přímo jmenovat.
Použitelná železnice je pouze na Jávě a na Floresu a Bali se tedy odkazuje jen na silniční dopravu. Ve městech pěšky prakticky nikdo nechodí a tudíž je to i dost nebezpečné – chodníky jsou jen někde a často jsou v nich metrové díry.

Vlastní doprava
Zde popíši vlastní dopravu.

Motorka
Indonésii vládnou motorky – tedy spíše skútry. Ten má každá rodina (často má každý člen jeden) a mají zvláštní postavení. V dopravním chaosu se jim dává často přednost, mohou jezdit mezi auty v mnoha řadách i předjíždět po chodnících. Provoz je pomalý a pro našince zprvu nesrozumitelný. Po pár minutách v centru ale zjistíte, že to není tak strašné. Indonézané jezdí relativně pomalu (díky špatnému stavu silnic a ostrým zatáčkám) a jsou extrémně tolerantní (to platí nejen v dopravě, ale o tom až jinde). Nemá asi cenu popisovat jak to přesně funguje, a tedy zmíním jen takové útržky, které jsem nasbíral při půjčení motorky. To probíhá tak, že si zajdete do půjčovny, ukážete pas, podepíšete papír, měli byste ukázat mezinárodní řidičák, o který si musíte požádat před odjezdem s předstihem (to co máte v peněžence s logem EU není mezinárodní řidičák) a dostanete motorku. Nezapomeňte si jí zkontrolovat a klidně i vyfotit – všechno co se vám nezdá si nechte zapsat do protokolu nebo se o tom alespoň zmiňte, aby vás pak nechtěli kasírovat na tom, co už na motorce bylo (to na nás zkoušeli s odřeninami například) a že jste jí zničili vy. Také se zeptejte na pojištění – zda a v jaké výši vůbec je. My měli vždy nastavený cenový strop, který bychom maximálně platili, kdyby se s motorkou něco stalo. Jednou to bylo 200 dolarů a po druhé 280. Cena 50 000 na den je rozumná, pokud si jí půjčujete na déle, můžete dostat i lepší. 75 000 na den je ještě v mezích, více je zlodějna. Benzín vám načepují u pumpy (6500 za litr) nebo u stánků, kde mají benzín v láhvích od absolutny za 7000, nádrž je asi na 3 litry. To by mělo stačit na dojezd asi tak 60 kilometrů, pokud jedete na motorce dva. Brzdy jsou jako na kole (akorát prohozená zadní a přední) a plyn přidáváte kroucením pravou rukou – vždy si půjčte raději jen ty automatické (pokud jste to podobně jako já nikdy neřídili). Mimochodem – motorku vám půjčí i bez řidičáku na motorku/auta (pokud jste si dělali řidičák po roce cca 2011, už ho nemáte automaticky s autem). Pokud vás ale chytnou policajti, budete mít problém. Stejně tak vám jí půjčí i bez mezinárodního řidičáku, ale stejně jako v předchozím případě riskujete problém s policií. Pokuta je prý něco kolem 100 000 – 300 000 tisíc. My měli štěstí a policie nás za 5 dní na motorce nekontrolovala. Za naše cestování jsme ale kontrolu viděli asi 3x a jen ve velkých městech. Ještě si dejte pozor, že se rozlišuje „motorcycle“ - silnější motorka se kterou se dostane i do hůře přístupných míst a „motorbike“ - slabší skútr (asi 125 cm kubických) se silničními pneumatikami.
V Indonésii se jezdí vlevo. Přednost zleva/zprava je záhadou – jde spíše o to, kdo je na místě první nebo je větší – proto vždy raději zastavte nebo zpomalte. Někde se úplně ignorují semafory a zkrátka se čas od času některý pruh zastaví a pustí se ten druhý. Pokud nepřejíždíte na křižovatce kolmo na aktuálně puštěný směr, klidně se můžete zařadit, i když máte červenou (to „můžete“ berte s rezervou). Klakson se používá furt (hlavně na Floresu) a to spíše jako upozornění na sebe, např.: „Pozor, jedu za tebou a blížím se zprava.“ Také se často pro jistotu troubí před zatáčkou, aby ten za ní věděl, že někdo jede proti. Předjíždět můžete kdekoliv to uznáte za vhodné a to i zleva (jak auta tak motorky). Přitom můžete najet i do protisměru.

Ojek
Ojek je zkrátka to, že vás někdo vezme jako spolujezdce na motorku za sebe. Ceny jsou výhodnější než taxík ale dražší než bemo. Dobrá varianta jak se dostávat na krátké vzdálenosti.
Řidič či vlastní auto
Častou variantou je půjčení vlastního auta, které jsme ale my nevyzkoušeli a spíš se setkali s lidmi, kteří ho měli. Pokud cestujete například ve 4 lidech, asi to za to stojí – můžete si zastavit kde chcete a nejste na nikoho a na nic vázáni. Opět platí si dát pozor na pojištění (oproti skútru jsou ceny někde jinde…)
Další varianta je řidič s autem, kterému se například na Floresu vyhnete jen těžko a cena je skoro srovnatelné s o mnoho méně pohodlnějším autobusem. Navíc se nemusíte bát toho, že byste byli zodpovědní za škodu v případě nehody. Ceny atp. Se dají vyčíst v průvodci (např. Lonely Planet)

Hromadná doprava
Velká neznámá a magií opředená otázka je hromadná doprava („public“) v Indonésii. Nám se její fungování za těch pár týdnů nepovedlo prokouknout. Pokud něco závisí na lokalitě, pak je to zrovna hromadná doprava. Od poměrně rozumně organizovaných autobusů se zastávkami v Yogjakartě se dostáváme k malým vesničkám bez jakéhokoliv dopravního prostředku.
Pokud hledáte levnější variantu cestování, hromadná doprava je právě to, co vás zajímá. Ačkoli většina Indonézanů má poměrně nová auta, o hromadné dopravě to neplatí.
Na nejdelší vzdálenosti pro turisty jezdí takzvané „Shuttle bus“. Ty jsou pohodlné, nové, s klimatizací a jezdí přímo. Pochopitelně jsou také nejdražší a to často až několikrát, oproti „normálním“ prostředkům pro místní. Nenechte se zlákat prodejci u každého hotelu a „turist office“. Někde se jim ovšem nevyhnete a vyplatí se připlatit (například trasa Labuan Bajo → Lombok), kde se to o moc levněji než to nabízí společnost se Shuttle busy nedá. Ale například Banksal→ Lembar na Lomboku se dá jet za třetinu ceny minibusy. Právě ty jsou opravdu „public“ a tady začíná zmatek. Nějaký jízdní řád neexistuje, prostě se jede, když se naplní. Obvykle ve všech autobusech/minibusech jezdí kromě řidiče ještě takový „správce“, který má za úkol vybírat peníze, křičet na stojící lidi u silnice kam jede a posazovat cestující. Řidič jen točí volantem a zastavuje na pokyny „správce“. Hromadná doprava je nejživější a nejlevnější v ranních hodinách. Také se často nejede „přímo“ do potřebné stanice – musíte jet mírnou obklikou a tam si jet dalším spojem. To vám většinou poradí rovnou ridiči. Cena publikem je samozřejmě různá na vzdálenosti. Za hoďku cesty jsme dali 4 000 - 10 000 IDR. Ale to je opravdu orientační a nezbývá než se prostě hádat o nejnižší cenu… Nepočítejte s komfortem – v minibuse pro 11 lidí nás jelo 20, včetně pytlů s osevem a rýží včetně pár zvířat. Dveře se nezavírají nikdy a často z nich visí právě správce. Na minibusy si můžete často zařvat podél silnice a taky si zařvat na místě, kde chcete vystoupit. Pokud to nevíte, řekněte kam potřebujete a oni vás vyhodí na nejlepším možném místě. Kromě minibusů na delší vzdálenost jezdí pak na kratší vzdálenosti „bema“. „Bemo“ je zkrátka „dodávka“, která má místo nákladového prostoru dvě lavičky podél stěn naproti sobě. Public bema jsou nejlevnější doprava ve městech – cena za cestu je paušálně od 2000-5000. Na Jávě jsou ještě kromě silnice také železnice. Vlaky jsou docela dobrá varianta na cestování, jsou však většinou beznadějně vyprodané. Lístky tedy kupovat pokud možno dopředu (což nejde, když jezdíte ze dne na den z místa na místo). Na „stání“ vám je ale prodají vždy a pak už je na vás, kam si sednete. Při troše štěstí se zmáčknete i na sedačky. Ta magie a tajemství o kterém mluvím je ale právě v tom rozlišit co je a co není „public“. Ceny jsou totiž dle tohoto velmi rozdílné. U soukromníků s vlastním minibusem/bemem pak platíte mnohem více (až 4x) a nám se to rozluštit nepodařilo. Ve větších městech jsou alespoň public bema barevně označeny dle toho, kam jezdí (celé žluté, zelené, modré atp). U minibusů máte smůlu. Nikde vám to nesdělí (na terminálech většinou nikdo není a když ano, tak neumí anglicky) a nikde to není. Navíc si mezi sebou dohazují kšefty, takže vám většinou lžou. Vizte „turistické pasti“. Co se týče „turistických pastí“, bude o tom ještě vlastní kapitola, kterou výrazně doporučuji si přečíst!
O dopravě je toho ještě více, ale nemám tu na to prostor. Možná v budoucnu doplním.

Mentalita
Pokusím se tu nějak zgeneralizovat a seškatulkovat Indonézany, což je nemožný úkol – platí co ostrov, to originál. Berte to jako disclaimer.
Obecně jsou místní velmi milí a ochotní pomoci. Jak to tak na východě bývá, jsou zvyklí si být blíž a jsou otevřenější. Jako běloši budete velmi obdivováni – místní například nechodí přes den na slunce, aby se neopálili, neboť chtějí být „bílí“ (z úst balijců). O tom svědčí například i reklamy na bilboardech nebo v televizi – v těch hrají hlavně „běloši“ s málo výraznými „mongoloidními“ (?) rysy. Nedivte se tedy, že si vás nebo přímo s vámi budou chtít fotit, nejlépe s celou rodinou. Stalo se nám, že se nás snažili několikrát fotit i „potají“, což vede až k vtipným situacím (kdy kolem vás neustále obchází nějaký pár a dělá že „telefonuje“, zatímco slyšíte cvakání foťáku :D ). Nám to nikdy nečinilo problém a slušně jsme jim nabídli, že se s námi klidně můžou neskrytě fotit. Dělalo jim to radost :) . Také se vám budou snažit představovat a je pro ně důležité jméno, které si většinou nemusíte pamatovat… Často vám budou lichotit že jste „handsome“, případně u žen „beautiful“. Někdy to bylo až nepříjemné – u nás na tyto věci (bohužel) nejsme zvyklí. Další věc na kterou bych rád upozornil je neuvěřitelná tolerance. To ovšem má i své záporné stránky. Důkazem tolerance je například i to, že jsou schopni vedle sebe žít muslimové, hinduisté (Bali), křesťané (Flores) a další. Mírné potyčky přetrvávají, ale i tak jde o obdivuhodný úkaz. Další příklady jsou například právě u cestování a dopravy – „dotýkání se“ je úplně běžné a ze začátku by to mohlo někoho překvapit, u nás nejsme zvyklí, že se mezi dva lidi na jednu sedačku namáčkne ještě třetí a sedí na těch dvou. Nebo že se vás někdo chytne a drží se aby nespadl, proplete si nohy atp. Tato tolerance je vyžadována i od vás a z našeho pohledu je správné ji dodržovat (přeci jen jste návštěva a měli byste akceptovat místní zvyklosti). S tím souvisí i tolerance ohledně hluku – obzvláště na Floresu se místní vyžívají v extrémně hlasité hudbě (nám z toho skřípala střecha), v každém bemu/minibusu hraje nějaký pop s vytůněných repráků s přidanými ohromnými subbuffery ze kterých vám vybrují vnitřnosti. Někteří cestující, když se jim to nelíbí, si zkrátka pustí hudbu z vlastního telefonu (samozřejmě z repráku, ne ze sluchátek) a poslouchají si svojí. Noční klid neexistuje – indonézani stále někde paří. Místním je jedno, že si někdo vedle jejich bytu s miminkem pustil naplno do reprosoustavy za kterou by se nemuseli stydět ani na festivalech svojí oblíbenou popovou hvězdu. Zkrátka na sebe začnou křičet, aby se slyšeli. Základní otázka „nevadí to náhodou ostatním“ je zkrátka ani nenapadne a nesmíte se na ně zlobit. My jsme to vždy akceptovali, i když to bylo často utrpení.

Turistické pasti
Budete sypat.
Je jedno jestli si kupujete rajčata, naší goreng, kalhoty, řetízek, nebo někam jedete. Místní vás prostě budou chtít natáhnout kdekoliv a za cokoliv. Jakmile jste běloch, mají představu že vlastně nevíte co z penězi a chcete se jich zbavit :) . Nenapálí vás trochu, nezvednou o desetinu cenu protože si to můžete dovolit. Cena pro vás je mnohonásobně (2x-20x) vyšší než normální (pro místní). Místní navíc smlouvat nemusejí – nesmlouvají kupodivu prakticky nikde! Smlouvají zkrátka jen cizinci. Místní ví kolik má co stát a kolik co stojí. Nesmlouvají ani na ceně v dopravě. Prostě dají, kolik uznají za vhodné a případně na pobídku přidají požadovaný obnos. Na trhu, u stánků, ve warungách – nikde jsme nezahlédli, že by smlouvali. Lidé dělající v turismu se nezastaví před ničím. Klidně budou hnusně lhát vám do očí aby jste zaplatili požadovanou částku nebo využili jejich služeb. Budou lhát o vzdálenosti, o ceně benzínu, o přidaných službách (jídlo, pití…), o ostatních nabídkách, budou vám vyhrožovat, že se na dané místo nikdy nedostanete, že je to nebezpečné, že potřebujete guida jinak tam nesmíte (někde to tak totiž je) a podobně. Nevěřte ani milým chlapcům, kteří se nad vámi „smilují“ a jsou ochotni vám za mírnou cenu pomoci, protože jste přeci sympatičtí. Nevěřte ani chudým paním, které mají doma hladovou rodinu a nemocné dítě, od kterých když si to nekoupíte tak jistě umře. Nejezděte s taxikáři, kteří vás musejí vzít, protože jinak přijdou o práci. Nevěřte malým dětem, které rodiče jinak zmlátí, když neprodají náramky… Není proti tomu obrany, protože nikdy nevíte, jestli mluví pravdu nebo ne. Lžou například i na „oficiálních místech“ jako jsou třeba prodejny lístků v přístavu (naše zkušenost v Banksalu), kde jsou prodavačky zpracované majiteli privátních lodí. Chcete informace o levnějším nebo jiném prostředku? Vyjednávat? „I don't speak English“. Nejde argumentovat tím, že máte peníze a tudíž si můžete dovolit jim „pomoci“. Nám nedělá problém jim za jejich služby/zboží dát, to co si zaslouží. Ale přistoupením na tuto hru a nebojováním za správnou cenu to podporujete a problém akorát zhoršujete. Nikde se to nezastaví. Obyčejné tričko už dnes pro bělocha stojí 10x víc než pro místní. Není se čemu divit – když tam přijedou bohatí cizinci a chovají se tam jako prasata, kterým vše patří… Uvedu pár osobních zkušeností, které se nám přihodili.

Babička kořenářka
Přítelkyně se potulovala po tržišti a chtěla zakoupit nějaké koření. Milá babička se jí chytla a lámavou angličtinou s ní začala komunikovat – odkud je, co tu dělá a s kým (já jsem musel na chvíli odjet a vrátil jsem se po 20 minutách) a co vlastně chce koupit. Přítelkyně jí řekla něco o koření a babi se posléze vytratila. Vrátila se za pár minut s balíčkem různého koření a snažila se ho přítelkyni vnutit za 200 000 (400 Kč!). Přítelkyně se s ní handrkovala, že to je moc a že to má hodnotu tak maximálně (a to bylo stále moc) 100 000. To jsem přijel už i já a „milá“ babička už začínala být více a více otravná. Neustále se nám to snažila vnutit za 100 000 a to už nám přišlo přespříliš. Slušně (velmi slušně) jsme jí řekli, že si od ní nic nekoupíme a že děkujeme a ať nás nechá. Babička začala dělat smutné oči a říkat, jak na jí její sestra bude hrozně naštvaná, že to neprodala a jak její rodina… To už nás vytočilo dostatečně a začal jsem zvyšovat hlas (bylo to na hlavním tržišti v Denpasaru na Bali). Babi ovšem byla neodbytná a tak jsme se prostě po pár minutách otočili a šli pryč. Baba za námi běžela přes skoro celé tržiště a řvala na nás, aby si toho všichni všimli a my abychom se styděli a raději jí zakoupením umlčeli.

Byl jsem váš guide
Vcházíte do muzea/galerie/poutní místo a najednou se k vám přidá milý místňák a podává vám informace o tom, co tu vlastně je. Vy se necháte od tohoto sympatického člověka informovat a doprovázet a užíváte si místní atmosféry a chválíte si, jak jsou tu lidé hodní. Ovšem u odchodu se vás místňák zeptá na platbu za jeho služby. Bez jakékoliv předešlé domluvy a oznámení. Pokud nezaplatíte, samozřejmě o tom dá hlasitě vědět všem kolem a dožaduje se peněz. Toto je velmi běžná praktika a není jen s guidy. Stačí jen, abyste se zeptali třeba na cenu nějakého výrobku a už je zabalován a strkán vám do náruče, i když ho vlastně vůbec nechcete.
Jděte raději pěšky!
Potřebujete se dostat z místa A na místo B. Jdete do centra městečka a vzdělaní z průvodce se dožadujete odvozu za (třeba) 20 000. Místní vytřeští oči co to je za debilní částku a že za 80 000 už o tom s vámi možná začnou mluvit. Po dlouhém smlouvání se při částce 40 000 otočí a řeknou vám, ať si raději jdete pěšky a jsou velmi nepříjemní až zlí! Když začnete odcházet, najednou vám ještě nabídnou 30 000 – last call. Při odmítnutí k vám naštvaní za pár minut přijdou, že to tedy za těch 20 000 snad půjde… Speciálně dopravci jsou extrémně nepříjemní. Navíc ani většinou nejde o řidiče, případně správce daného vozu (ten co vybírá atp. - vizte doprava). Jsou to jacísi „domlouvači“. Jejich „vydělávání“ spočívá v tom, že o to, o co vás natáhnout na ceně za cestu se pak šábnou s řidičem daného vozu. Tedy skutečná cena je například 20 000. Domluvíte li se ale s tímto na ceně 40 000. Zaplatíte řidiči „na oko“ 40 000 ale pak si můžete všimnout, že řidič za „dohození“ dá třeba 15 000 tomu, který vás natáhnul. Toto je všude a vyhněte se tomu!!! Ze začátku jsme si naivně mysleli, že se nám místní snaží pomoct (tím, že nám zastaví potřebné bemo nebo minibus a „domluví to“). Ve skutečnosti z vás jen ždímají peníze. Vždy jděte až k bemu/minibusu a tam se domlouvejte.

Tam dnes už nic nejede
Přijedete do přístavu (nám se to stalo v přístavu Banksal na cestě na Gili Meno) kolem poledne a už cestou k oficiální prodejně lístků (protože kupovat lístky někde jinde je s největší pravděpodobností předražené ještě víc) vám lidé říkají, že na ostrov nic nejede ale že vám rádi pomůžou svojí osobní rodinou lodí. Vy ostřílení cestovatelé ale i tak razíte cestu do oficiální ticket office, protože víte, že místním se kolem turistických lákadel nemůže věřit ani nos mezi očima. A ejhle – tam vám řeknou to samé. Po dohadování se a zvažování zakoupení osobní lodi za 15 násobek ceny té lodi, která tu má dle průvodce jezdit „pravidelně“ celý den. Prakticky po donucení vytisknutí jízdenky na loď, kterou měli v oficiální nabídce na stole si jdete sednout o kus dál mezi místňáky. Po chvíli se zvednou a po dotazu kam jedou vám oznámí, že přeci na ten ten ostrov kam potřebujete za původní cenu… Zkrátka lžou a lžou a nemůžete se proti tomu bránit – nelze se ptát celého přístavu. Navíc v tom jedou všichni spolu (viz zpracované prodavačky…)

Guide je nezbytný, umí anglicky a má bohatý program
Toto nebudu psát formou příběhu. Na mnoha místech (například Mt. Kelimutu na Floresu, Komodo park nebo Bromo) je oficiálně potřeba guide – pro turisty kvůli bezpečnosti ale ve skutečnosti hlavně kvůli vytváření pracovních míst. Guide má mnoho podob – od průvodce, který vám podá mnoho zajímavých informací o místě plynulou angličtinou po zoufalce s naučenými pár slovíčky, který dělá akorát tak řidiče. Pár rad při výběru guida by vám mohlo přijít vhod.
Nebrat si guida – pokud je to možné, guidovi se vyhněte (kdekoliv – v muzeu, na sopky, v přírodě…) Jejich kvalita je totiž tak mizerná (z valné většiny), že za to ty peníze nestojí. Při domluvě totiž nemáte možnost s ním přímo mluvit, neboť ho dohazuje nějaký mezičlánek (který má samozřejmě část platby pro sebe). Proto je dobré dodržovat další zásady.
Někde se guidům nedá vyhnout (nejsou u věcí v muzeu popisky v angličtině, je to oficiálně vyžadováno atp).
Nebrat první nabídku – toto platí obecně a uvedu to ještě u obecných zásad. Vždy si poslechněte nabídku pár nezávislých guidů. Alespoň uslyšíte podrobnosti a v lepším případě i jeho angličtinu. Někde jsou unifikované ceny – to je docela rozumné – nebudou se vás snažit natáhnout a není nutné smlouvat (i když oficiálně se to většinou nedozvíte, zjistíte to ptaním…)
Chtít detailně celý program vysvětlit – například náš guide nás měl druhý den vzít do „tradičních“ vesnic u Bajawy (což nedopočujeme – je to jak v Zoo) a prakticky šlo jen o to, že nás dovezl tam a zpět. Udělal jen řidiče, který by stál desetinu toho, co si vzal on. Zeptat se na případné změny programu – je možné program změnit? To je důležitá otázka – když se vám někde něco nebude líbit a budete chtít někam jinam. Může se totiž stát, že vám naúčtují nepřiměřenou částku i za zastavení u cesty.
Přidané platby – někde jsou řidiči/guidi tak drzí, že si chtějí „poplatek“ z toho, co jste si koupili. Třeba i 20-30% z ceny. Netolerovat.
Oťuknout si jazykové znalosti guida – již zmiňováno

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Surová síra srdce mi svírá

    Indonéská sopka Ijen vypouští vulkanickou síru, kterou místní muži svádějí soustavou trubek a nechávají na vzduchu zatuhnout. Zářivě žluté bloky síry pak vylámou ze země a vynášejí je na povrch, kde za ně dostanou směšnou částku. Těžká dřina v více

Komentáře
2
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
pajadan 01.10.2013 21:03:57
Re: Pěkné;-)  

Také zdravím a děkuji za chválu :-)
v Indošce mají pouze dvě roční období a to období dešťů (začíná listopad a končí v březnu) a období sucha (to začíná v dubnu a končí přibližně v říjnu). My jsme byli v Indoše červen a červenec, to jest období sucha, a déšť jsme za celý měsíc zažili jen párkrát (3x??). Hlavně ve vyšších místech ve vnitrozemí větších ostrovů. Vždy byl déšť tak teplý, že nám vlastně ani nevadilo, že prší :-)
Drobnost, která mě překvapila bylo, že se tam stmívá už kolem šesté hodiny! Takže na západ slunce jsme se koukali ještě před večeří :-) Rozbřesk je kolem šesté ranní.
(Mimochodem přála bych Vám vidět, jak reagovali místní, když jsme jim vysvětlovali, že máme 4 roční období a že v zimně všude po zemi leží studený sníh! A že i třeba přes metr! :-D A také našeho známého děsně překvapilo, že u nás nerostou palmy. Ale to už je jiný příběh... :-) )

  • Anonym (1)
  • Anonym (5)
jklir 15.09.2013 10:06:09
Pěkné;-)  

Zdravím, pěkné a užitečné info, díky. Zajímalo by mě jak je to s počasím v tuto dobu, prší tam často?

  • Anonym (2)
  • Anonym (2)
Zpět na všechny diskuze