A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Indonésie - Průvodce

Povaha obyvatel Indonésie je poněkud složitá a pro Evropana někdy těžko pochopitelná. Záleží na tom, z jaké stránky Indonésany poznáte. Navštívíte-li Indonésii pouze při krátkodobé dovolené, poznáte povahu obyvatel pouze povrchně a budete z Indonésie a jejích obyvatel zcela určitě nadšení. Budete-li v Indonésii delší dobu žít, pracovat či studovat, poznáte Indonésany i z té druhé stránky, která už tak růžová není. Leckoho by mohla tato zkušenost dokonce odradit od dalších návštěv této země.

Hlavními rysy, kterými se Indonésané vyznačují, jsou úsměv a přátelskost. Indonésané nikdy neřeknou nic negativního a nikdy se nerozzlobí. Zásadně nechtějí být nositeli špatných zpráv. Nádherná povaha – dovolená mezi takovýmito lidmi je určitě milá a plná kladných zážitků. Ovšem jste-li v Indonésii odkázáni sami na sebe, záhy poznáte i negativní stránky této povahy.

Úsměv je sice milý, ale Indonésané reagují úsměvem na všechno, a to i na situace, při nichž by se Evropan rozzlobil či psal stížnosti. Takovéto situace samozřejmě směšné nejsou ani pro Indonésany, proto se do úsměvu nutí. Tento umělý smích v nevhodných situacích zní evropským uším spíše jako výsměch. Úsměv se v Indonésii používá také jako omluva, což Evropan může považovat také jako výsměch: “… vrazí do mne a ještě se mi vysmívá!“

Dalším zvykem pro Evropany dost nepochopitelným je, že Indonésané neradi říkají něco negativního. Napovrch je to pěkná vlastnost, ovšem v Indonésii je dovedena až ad absurdum. Indonésan nikdy neřekne, že mu něco nechutná nebo že se mu něco nelíbí. Indonésan ovšem neřekne „ne“ ani na otázku typu: „Půjdeme zítra večer do kina?“, Indonésan vždy odpoví, že „ano“ a výsledkem je to, že pokud půjdete do kina, nepřijde a nechá vás čekat. Většinou se ani neomluví. Jen ve výjimečných případech se Indonésané omlouvají předem. Na dotaz, proč slibuje, když nemíní slib splnit, dostanete většinou odpověď: „Chtěl jsem ti udělat radost…“ Pokud se recepční v hotelu zeptáte, zda jezdí autobusy od hotelu přímo na letiště, a zrovna na letiště nejedete, pravděpodobně uslyšíte, že ano. Druhý den, když budete sbalení a se všemi zavazadly připravení na cestu na letiště a stejné recepční položíte stejnou otázku, uslyšíte, že ne. Proč? Protože kdyby teď řekla, že ano, bylo by to lhaní.

V Indonésii je velice prestižní přátelit se s Evropanem. Proto vás na ulici osloví mnoho lidí, kteří si chtějí vyzkoušet v praxi a procvičit svou znalost angličtiny. Na konci hovoru pravděpodobně dojde k vzájemné výměně telefonních čísel a Indonésan dodá, že pokud budete potřebovat pomoc, můžete se na něj obrátit, rád vám pomůže. Ovšem s vysokou pravděpodobností se opět jedná jen o zdvořilostní společenskou frázi. Proto je lépe se na tyto přísliby nespoléhat. Budete-li skutečně nějakou pomoc potřebovat, nebude volaný k dostižení, nebo pomoc přislíbí, ale už se neukáže.

Že by vám zavolal Indonésan sám od sebe, je dost nepravděpodobné, většinou zavolá, jen když od vás něco potřebuje.

Dále je třeba si zvyknout na to, že dochvilnost není silnou stránkou Indonésanů. Indonésané chodí vždy a všude pozdě, a to nejen o tzv. „akademickou čtvrthodinku“, ale i o několik hodin. Autobusy třetí třídy nemají jízdní řády a odjedou teprve, když jsou přeplněné.

Platí nepsané pravidlo, že různé meetingy, přednášky, koncerty a divadelní představení začínají o půl hodiny později než je psáno na pozvánce či oznámení. Ve stutečnosti začínají později o hodinu i více. I do zaměstnání či do školy se chodí pozdě.

Po nějaké době pobytu v Indonésii vám bude připadat, že se zde žije jen v prostoru, nikoliv v čase, že čas tu plyne nezávisle na událostech, že čas tu pro mnoho lidí nemá žádnou hodnotu. V tomto názoru vás podpoří fakt, že většina Indonésanů nenosí hodinky a že se Indonésané neumějí domluvit na čase, kdy spolu podniknou nějakou společnou akci. První člověk přijde na danou akci o půl hodiny později než bylo stanoveno, a ten, kdo čas srazu či začátek akce stanovil, se objeví o více než hodinu později. Jelikož Indonésané jakoby nebrali v potaz čas, neplánují si dopředu téměř žádný program. Budou-li prázdniny za déle než dva dny a vy se Indonésana zeptáte, co má v plánu o prázdninách dělat, dostane se vám odpovědi: “… já nevím, to je daleko…“ Jen málokdy se stává, že má někdo plán na více než měsíc dopředu.

Jak z výše uvedeného vyplývá, spolehlivost není silnou stránkou Indonésanů. Na to, co Indonésan slíbí, se nelze spoléhat, natož s tím počítat a podřizovat tomu svůj program. V Indonésii je také malá pravděpodobnost, že vám někdo vrátí půjčenou věc, i když to slíbí. Proto půjčujte jen to, co můžete oželet.

Zajímavé je také to, že se Indonésané nijak moc nezajímají o dění kolem sebe, dokonce ani o to, co nutně potřebují pro výkon svého povolání. Tak se velmi často stává, že pokud se na stejnou věc zeptáte dvou a více lidí, od každého se dozvíte něco jiného, a to třeba i od dvou vedle sebe sedících prodejců letenek v jedné kanceláři nebo od dvou úřednic sedících vedle sebe v jedné kanceláři a majících na starost stejnou problematiku. Pokud se na něco Indonésana zeptáte, odpoví to, co chcete slyšet, nikoliv to, co je pravda. Ale pokud ho doplňující otázkou donutíte se nad otázkou zamyslet, v další větě leckdy vyvrátí, co řekl ve větě předchozí. Jaká odpověď pak platí a co je pravda, čím se řídit? Při čtení to připadá směšné, ale v praxi se s tímto setkáte i několikrát denně.

Při delším pobytu v Indonésii se může Evropanovi zdát, že chování místních obyvatel je poněkud nevhodné a často i neohleduplné. Problém ovšem tkví v tom, že v Indonésii jsou úplně jiné normy chování než v Evropě, a někdy to, co je v Evropě nepřijatelné, je v Indonésii běžné a normální. Proto se předem smiřte s všudypřítomným cigaretovým kouřem nebo hlučným televizorem o čtvrté hodině ranní. Pokud se ohradíte, setkáte se jen s nepochopením a údivem a stejně tím nic nezískáte.

Dále jistě zpozorujete, že chyba je vždy na straně toho, kdo si stěžuje, nikoliv toho, kdo určitou situaci zavinil. Nejmarkantněji je to vidět při reklamaci v obchodě. Budete-li reklamovat vadný výrobek, dostanete odpověď, že jste si měli výrobek předem prohlédnout. Tuto odpověď dostanete i v případě, že se jedná o zboží, jehož funkčnost se nedá zjistit pohledem. Např. boty, které se rozpadnou po první procházce, košile, co se po prvním vyprání rozpáře. To platí i v jiných situacích, například v případě dopravy – když autobus kvůli poruše dále nepokračuje, jízdné se nevrací. Bohužel (viz kapitola o nákupech), zdejší zákony špatným výrobcům nadržují.

Indonésané jsou velmi družní a rádi se setkávají s kamarády. Všechno dělají společně s kamarády, všude chodí s kamarády a je spíše výjimkou, když někdo něco dělá sám nebo když někdo jde někam sám. Indonésané dokonce nechodí sami ani k lékařům. To, že kamarádi nemají někdy čas, je důvodem k tomu, že se dotyčná osoba sama dané akce vzdá. Je nemyslitelné, aby šel Indonésan někam sám. Samostatně se pohybující jedinci budí u veřejnosti údiv. Dalším zvykem Indonésanů je snaha oslovovat cizince. Do Indonésie ovšem zas tak mnoho cizinců v porovnání s jinými zeměmi jihovýhodní Asie nejezdí a najdou se i místa, kde se cizinec objeví jen vyjímečně. Proto chtějí Indonésané každého cizince na sebe upozornit a na každého pokřikují: „Hello mister, hello miss, hello missis, hello bule (indonéský výraz pro bělocha)!“ Na první pohled je to příjemná a sympatická vlastnost (v některých oblastech Indonésie, např. na turisty hojně navštěvoané Jávě a Bali tomu tak je), tam tento pozdrav uslyšíte jen desetkrát až dvacetkrát denně. Budete-li ovšem cestovat po oblastech turisticky méně navštěvovaných, např. ostrov Sumba ve východní Nusa Tenggarě, uslyšíte tento pozdrav i tisíckrát za den. Pokud neodpovíte, pokřik se bude opakovat a násobit a neustane, dokud nezmizíte z dohledu. Takto pokřikují bez rozdílu děti i dospělí. Zvyk pokřikovat na cizince začne být nepříjemný, když se skupina pokřikujícíh dětí na vás navěsí a doprovází vás přes obec. Děti si dokonce vynucují být vámi vyfotografováni, za což vyžadují odměnu.

Obdivuhodné na Indonésanech je, že i přesto, že nesportují, jsou velice hbití. Vylézt na vysokou kokosovou palmu a natrhat ořechy pro ně není žádným problémem. Dále mají nádherné zuby, přestože jedí hodně cukru a sladkostí. Téměř nikdo netrpí obezitou, i když Indonésané jedí mnoho, jedí stále a za všech okolností. Milují jídlo a jídlo je pro ně rovněž středobodem každé slavnosti a setkání.

V Indonésii je také žebříček hodnot trochu jiný než v Evropě. Pokud budete s místními diskutovat, zjistíte, že se příliš mnoho hovorů točí kolem peněz a toho, že cizinci jsou bohatí a místní chudí. Pro mnoho Indonésanů jsou totiž peníze na prvním místě v žebříčku hodnot, a to leckdy až za vlastním zdravím, vlastní bezpečností a rodinou. Peníze v životě Indonésana znamenají mnohem více než v životě Evropana. Indonésané třeba vysvětlují, že nešli studovat na vysokou školu, protože by museli za studium platit. I větinu svých neúspěchů a nesplněných snů a plánů omlouvají nedostatkem peněz.

Indonésan je ochoten pro peníze i lhát. Pokud se někoho zeptáte na autobus, bude vám s největší pravděpodobností tvrdit, že už žádný nejede, a okamžitě vám nabídne soukromé svezení za přemrštěnou cenu. Mezi Indonésany je totiž rozšířen názor, že je v Indonésii pro cizince velmi levně a všichni cizinci jsou bohatí. Proto se snaží každý z cizince něco „vyrazit“.

V autobusech nižší třídy jízdenky neexistují, a tak se leckdy po turistech požaduje vyšší jízdné než po místních, mnohdy až přehnaně. Tomu můžete předejít tím, že se předem zeptáte někoho z místních cestujících, kolik za jízdu platí on, a budete pak při placení trvat na stejné částce. Na Bali je možné, že pokud se ohledně přemrštěné ceny ozvete, dosáhnete úspěchu a zaplatíte běžnou místní cenu. Častým jevem je nabízení až vnucování různého zboží a suvenýrů k prodeji potulnými prodavači v autobuse či na ulici. Tito prodejci bývají velmi neodbytní a pokud projevíte i sebemenší zájem o nabízené zboží, seběhnou se z okolí hned další prodejci, a vám dá hodně práce, než se jich zbavíte. Na nádražích vám bude své služby nabízet mnoho oficiálních i svévolných nosičů a taxikářů.

Pozor při dotazování se na cestu. Většina lidí vám buď nabídne doprovod nebo vám sice poradí, ale vzápětí se na vás přilepí, aniž byste o to měli zájem, a doprovodí vás, za což vyžadují drobnou úplatu. I za pouhé poskytnutí informace budou chtít zaplatit a zdůvodní to tím, že nemají na cigarety.

V Indonésii zjistíte, že chudoba je velmi relativním pojmem a že peníze, které místní získají, utrácejí za věci pro Evropany zbytečné a nedůležité (cigarety, velmi často platí parkovné za motorky apod.). Indonésané mají k věcem také jiný vztah a přístup a neumí si věcí vážit tak jako Evropané. Plýtvání tu je celkem běžným jevem. Raději nechají kapat kohoutek, než by si pozvali opraváře, kterého by museli zaplatit. Ke zvířatům mají vztah spíše jako k věci, nikoli jako k živému tvoru. Často vám budou vstávat vlasy hrůzou až uvidíte, jak se v Indonésii s mnoha domácími zvířaty zachází.

Z této kapitoly vyplývá, že Indonésané smýšlí jinak než Evropané, a proto s tím na svých cestách počítejte a neočekávejte, že vše bude fungovat podle evropských kulturně-společenských pravidel. Nebudete tak zklamáni, ani se nemusíte dostat do nepříjemných situací vzniklých zbytečným nedorozuměním.

Muslimka (nahrál: admin)
Muslimka
Mládež (nahrál: admin)
Mládež
Při fotbalu (nahrál: admin)
Při fotbalu
Diváci (nahrál: admin)
Diváci
Indonéský oděv (nahrál: admin)
Indonéský oděv
Indonésanky (nahrál: admin)
Indonésanky
Indonésané jsou velmi hbití (nahrál: admin)
Indonésané jsou velmi hbití
Indonésan (nahrál: admin)
Indonésan

Poslední editace textu: 9.6.2011 12:11

Konvertor měn

 
Zdroj: penize.cz
REKLAMA