A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Indonésie - Průvodce

V této kapitole jsou popsány každodenní zvyky a návyky místních, které jsou poněkud odlišné od těch evropských a Evropana mohou dosti zarazit či vyvést z míry, pokud na ně náhle narazí. Kouření, jídlo, zouvání se, záchody a koupelny, sezení na zemi, televize, pěší chůze vs. motorky a časné vstávání.

Kouření cigaret

V Indonésii je kouření velmi rozšířené a snad i z ekonomických důvodů podporované. V Indonésii mají tradici hřebíčkové cigarety, kterým se říká kretek a prodávají se v krabičkách po dvanácti kusech. Jedna krabička stojí tolik co kilo rýže. Kouření je symbolem mužství, proto tu většina mužů kouří. Podle statistiky zhruba 60% mužů, ve skutečnosti se vám ale bude zdát, že je zde kuřáků více než devadesát procent. Ženy kouří také, ale již v menším množství, odhadem tak 20% žen. Kouření zde není nijak omezováno, zapálit si může kdokoliv prakticky kdekoliv (i ve zdravotnických zařízeních a volné přírodě plné suchého dřeva), v kouření jsou Indonésané snad nejvíce bezohlední. Zákaz kouření se vysloveně dodržuje jen v autobusech vyšší třídy, v letadlech a na větších letištích, kde jsou vyhrazené prostory pro kuřáky. V ostatních případech, pokud je někde kouření zakázáno, tak se tento zákaz moc nedodržuje. Leckteří Indonésané za cigarety utratí i polovinu svého příjmu. V mnoha případech vám bude připadat, že v rodinném rozpočtu jsou cigarety na prvním místě, pak teprve jídlo, bydlení a děti.

Jídlo

Indonésané milují jídlo - je v Indonésii součástí každé oslavy, jednání či společenské akce. Jídlo je omluvou téměř pro všechno a faktu, že někdo ještě obědvá apod., se využívá především pro omluvu nedochvilnosti. Indonésané si dávají jen malé porce, ale za to jedí téměř pořád, v čase mezi hlavními jídly pojídají různé snacky. V cenách jízdenek autobusů vyšších tříd bývá běžně započtena i řádná večeře, není-li, udělá se i tak přestávka na jídlo. Po setmění jsou hlavní ulice lemovány jedním stánkem s občerstvením vedle druhého a všechny jsou dostatečně obsazeny.

Jídelní etiketa je odlišná od evropské. Indonésané nejsou zvyklí sedět na židli a tak je mnoho restaurací a jídelen, kde je jen koberec a při jídle se sedí na zemi. Tradičním způsobem hodování je v Indonésii jedení rukama, a to i rýži s omáčkou. V mnoha jídelnách a restauracích se tento způsob jídla stále dodržuje. Dodržuje se také v indonéských fast foodových restauracích (většinou se servíruje smažené kuře s rýží). Leckdy se rukama jí i při slavnostních příležitostech.

Jinak se jako příbor používá lžíce a vidlička. Lžíce se drží v pravé ruce, vidlička v levé, přičemž se do úst strká pouze lžíce. Jí se pouze z malých hlubokých talířů, mělké se nepoužívají. Jako talíř se používají také listy banánovníků.

V každém stánku, jídelně či restauraci vám jakékoliv jídlo zabalí s sebou. Indonésané jsou mistři v balení jídla pro přepravu či přenášení, dokáží zabalit cokoliv včetně tekutin a polévek, přitom nepoužívají žádné nádoby, jen papír a igelit.

Zouvání se

Tradičním indonéským zvykem je chůze na boso bez bot, což stále dnes mnoho Indonésanů, především na venkově, dodržuje. Jelikož je pohyb bez bot v dnešní době ne zcela praktický, staly se národní obuví gumové pantofle, nám známé pod pojmem „vietnamky“. V této obuvi se chodí do školy, nakupovat, do kostela, na pole i na sopku. V poslední době se tento druh obuvi pokládá za společensky nevhodný při oficiálních příležitostech či na univerzitách a úřadech.

Dodnes se obuv všeobecně odkládá alespoň před vstupem do domů, různých společenských místností, někdy i před vstupem na veřejné wc a do veřejné umývárny. Toto může být pro Evropana nepříjemné, hlavně když má vstoupit na veřejné wc (viz níže) a také proto, že se v tropické Indonésii neužívají koberce, ale velmi chladivé dlaždičky.

Záchody a koupelny

Indonéské záchody a koupelny vypadají zcela odlišně od evropských. Je to vykachlíčkovaná místnost s vodovodem trčícím asi metr nad zemí. Pod vodovodem může být vestavěná vana o rozměrech 50 x 50 cm a hloubce asi 80 cm se špuntem u země. Vana se užívá tak, že se ucpe odtokový otvor a naplní se vodou. Voda se pak nabírá umělohmotnou naběračkou o objemu asi jeden litr a myjící se člověk stojí na zemi vedle vany a polévá se vodou. Voda padá na zem a z koupelny odtéká odtokovým otvorem v rohu místnosti. V Indonésii je běžným standardem jen studená voda, teplá je drahá a tak je k dispozici jen v luxusních hotelech a v nových moderních bytových komplexech. Záchody jsou šlapkové, jsou umístěny většinou v koupelně, a pokud jsou odděleny, je v místnůstce se záchodem také vodovod. Záchody nejsou splachovací, splachují se naběračkou vodou z vodovodu. Pokud je někde na místě běžně dostupném místním lidem záchod západního stylu, většinou ho nelze splachovat splachovacím zařízením, ale vodou z vodovodu pomocí naběračky. Fungující splachovací záchody jsou opět jen v luxusnějších zařízeních. Ovšem v mnoha koupelnách záchody nejsou, zde se močí přímo na zem a pak se podlaha spláchne vodou. Indonésané toaletní papír nepoužívají, ale papír je v indonéských obchodech běžně k dostání.

Umyvadla jsou v Indonésii určena jen pro mytí rukou před a po jídle a tak jsou instalována především v restauracích, jinak se s nimi setkáte jen zřídka.

Pokud si zaplatíte hotel s koupelnou evropského standartu, počítejte s několikanásobně vyšší cenou než za podobné ubytování indonéského standartu. Navíc nepočítejte s tím, že v koupelně bude umývadlo, většinou tam bude jen splachovací záchod, sprcha a vodovod s teplou vodou, někdy i vana, ale umývadlo bývá zvláštností i v hotelech a domech vyššího standartu.

Sezení na zemi

Tradičním zvykem při sezení je v Indonésii sezení v tureckém sedu na zemi. Toto je v místních obyvatelích tak zakořeněno, že zatím běžně nepřijali židle. Na veřejných prostranstvích se lavičky vyskytují jen velmi sporadicky. Židle a sedadla jsou k dispozici jen na oficiálních místech - na letištích, na nádražích, ve školách, ve zdravotnických zařízeních apod. Ovšem i zde je mnoho lidí, co si radši sednou na zem vedle laviček. Židle a sedačky všeho druhu se ještě nedostaly do všech domácností, tam se běžně sedí na zemi jen na ratanové podložce, nebo přímo na zemi. Sezení a posedávání po zemi je v Indonésii velmi oblíbené, takže se nemusíte ostýchat, když si chcete kdekoliv a kdykoliv sednout na zem.

Oblíbený koníček Indonésanů

Většina Indonésanů miluje dívání se na televizi a hrající televizory jsou umístěny téměř všude ve veřejných prostorách – na nádražích a letiších, v čekárnách zdravotnických a dalších zařízeních, v restauracích a jídelnách, v autobusech apod. Je to i nutná výbava každé domácnosti a televizory jsou v provozu téměř nonstop. Televizory jsou běžnou výbavou domácností i v oblastech bez televizního signálu, zde jsou doplněny DVD přehrávačem a místní obyvatelé si hojně pouští karaoke všeho druhu na DVD.

Této vášně samozřejmě využívají i indonéské televizní společnosti a své programy hojně prokládají reklamními bloky všeho druhu, takže sledování televize může být pro cizince spíše otravou než potěšením. V indonéské televizi je často program dlouhý deset minut proložen pětiminutovým reklamním blokem, dvacetiminutový pořad dokonce dvěma reklamními bloky.

Pěší chůze a motorky

Pěší chůze je něco, k čemu mají Indonésané negativní vztah, což zdůvodňují tím, že je v Indonésii příliš vedro na to, aby se chodilo pěšky. V tomto jejich názoru je podporuje motorka, jejíž pořízení a provoz jsou v Indonésii relativně levné. Motorku tu vlastní každá domácnost, některé domácnosti i více motorek, a téměř každý student žijící mimo dům svých rodičů má také motorku. Indonésané se bez motorky nehnou a jízdu na ní dovádějí až do mezí, které jsou Evropanům nepochopitelné. Proč zastavit před obchodem a jít do vedlejších pěšky, když i těch pár metrů z obchodu do obchodu lze popojet? Proč jít po tržišti pěšky, když ho mohu projet na motorce a zboží nakoupit přímo ze sedla motorky?

Proto se v Indonésii motorkám všechno přizpůsobuje – obchody, různé provozovny, tržiště, nádraží, školy apod. Naopak zanikají chodníky, které se mění na parkoviště pro motorky či se na nich zřizují prodejní stánky pro motorkáře. Semafory pro chodce jsou výjimkou. Přechody pro chodce zanikají a již se neobnovují, parky zarůstají. Jelikož v Indonésii chodí pěšky jen velmi málo lidí, tak se ani v dopravním provozu nebere na chodce ohled, naopak motorka má všude přednost. Co je psáno v indonéské vyhlášce o silničním provozu není důležité, praxe je takováto.

Místní si myslí, že i turisté neradi chodí pěšky, proto před všemi hotely a nákupními místy stojí mnoho ojeků (taximotorek) a dalších dopravních prostředků, které přímo vnucují cizincům svezení. Protože všichni v Indonésii jezdí na motorkách, není tu, s výjimkou slavností a oslav, žádný pořádný noční život pod otevřeným nebem. Jste-li zvyklí z evropských letovisek na večerní procházky po promenádách a pěších zónách měst a letovisek, pak jste v Indonésii na špatné adrese. Každá procházka městem či letoviskem se mění v neustálé vyhýbání se motorkám a turista je nucen soustředit se více na dopravní provoz než na samotnou procházku.

Časné vstávání

Jelikož se muslimové musí denně v určité hodiny modlit, a první ranní modlitba by se měla odbýt již kolem páté hodiny ranní, vstává se všeobecně již kolem páté (i vyznavači jiných náboženství). Tím patří Indonésané k národům, které v průměru vstávají nejčasněji na světě. Běžně se veškerý život rozjíždí již kolem šesté hodiny ranní, naopak kolem deváté večerní již život na veřejnosti uhasíná. Mnoho místních lidí nemůže pochopit, že cizinec, který nemusí vstávat, protože právě nejde do práce či do školy, si pospí třeba do deseti či jedenácti hodin.

Poslední editace textu: 9.6.2011 13:11

Konvertor měn

 
Zdroj: penize.cz
REKLAMA